1) Soustředění síly.
O dalším osudu Svobodných se nerozhodne v Praze, kde jsou Svobodní nejpočetnější a nejhlasitější. V roce 2016 nás čekají Krajské volby, následované volbami sněmovními o rok poté. V krajských volbách potřebují Svobodní uspět, potřebují získat nějaké mandáty a dostat do politiky další své zástupce, kteří budou hlasitě prosazovat náš politický program. Bez tohoto úspěchu máme v následujících volbách, jen malou naději.
A až v říjnu 2016 dorazí poslední sečtené hlasy a vyhlásí se výsledky, chci vědět, že jsem udělal téměř vše, co bylo možné, aby na mé „hlídce“ dopadlo vše co nejlépe.
Chci Svobodné ve Zlínském kraji do těchto voleb dobře vést. Sedět na příliš mnoha židlích – republikového místopředsedy a současně vést přípravu na krajské volby považuji (po zkušenostech posledního půlroku) za nemožné.
2) Získávání zkušeností
Zásadním důvodem, proč potřebujeme uspět, je zisk reálných politických zkušeností. Máme ideály, máme program, ale zkušenosti? Ty, přiznejme si to na rovinu, prostě nemáme. Důležitou výjimkou jsou radní, zastupitelé a také členové různých výborů a komisí na komunální úrovni – ti jsou v pozici, kde se učí, jak něco prosadit. Kraje nám umožní podstatné zkušenosti získat.
Ano, máme ideály a máme program. Ale, je o tom politika? Jen zčásti. Musíme zapracovat na schopnosti svůj program prosadit.
Učit se je nejlépe metodou pokusů a omylů. Zkoušet jak voliče oslovit. Vícekrát, pořád. To co nefunguje, nedělat, zkoušet něco jiného. A to se dělá na kraji o dost lépe než na republice. Chce to ovšem iniciativu a rychlost.
3) Příkladem
O osudu strany se rozhodne v krajích. Budu u toho. Netrpím iluzí „neviditelných divizí“. Příkaz z republikového ústředí nevytvoří v krajích skutečnou a dobrou kampaň. Nevěřím, že stačí něco objednat u PR agentury a šup, máme kabátek, který padne kandidátům jako ulitý.
Nevěřím, že přijede Petr Mach na bílém koni, mávne rukou a kandidátka uspěje. Tohle si budeme muset prostě odpracovat sami. A proto chci jít příkladem. Bude-li trochu sil, rád pomohu ostatním krajům, ale ne z pozice „vedení“, nýbrž z pozice kolegy.
Držte mi v předsednictví palce!
