Já bych ještě rozvinul možná to, co říkal před chvílí náš pan kolega, senátor Láska. Je třeba rozlišovat exulanty a emigranty. Myslím si, že řada z vás ví dobře, o čem mluvím.
Exulanti jsou lidé, kteří museli opustit svoji zemi z různých důvodů, většinou buď se jim jednalo o život a život svých blízkých, nebo o dlouholeté tresty v zemích, kde demokracie neexistuje, kde jsou jiné režimy. Tito lidé často měli osobní velkou odvahu bojovat proti zlovládcům ve svých zemích. Nakonec byli nuceni, aby zachránili holé životy, nebo říkám, aby se zachránili před dlouhodobým vězením, opustit svoji zemi. Česká republika vůči těmto lidem postupovala velmi vstřícně a velmi seriózně. Máme poměrně slušné jméno. Do dnešní doby jsem nijak nezaznamenal, že bychom nebyli země vstřícná k lidem, kteří jsou exulanti.
Když jsme zmiňovali ty složité roky, ve kterých byla naše země, kdy lidé odcházeli odsud, také mezi nimi byli někteří exulanti, kteří žili v cizině, s tím, že se první den, kdy to půjde, vrátí domů. Oni tam nechtěli žít, oni tam byli prostě nuceni žít. Souhlasím s tím, že drtivá většina z nich se snažila zapojit do jejich společnosti. Většinou to byly vynikající osobnosti a zapojily se skvěle. Ale už 18. listopadu jsem je viděl, v roce 1989, na Národní. A to zde vlastně byli, přijeli a ještě jim stále hrozila vězení. Ještě stále přešli přes hranice inkognito, neměli platné papíry, v případě, že by je někdo tehdy odhalil, tak by šli sedět. Okamžitě. Ale už zde byli. Už cítili, že je ta situace, kdy se mohou vrátit domů.
Na druhé straně emigranti jsou lidé, kteří svou zemi opustí, s tím, že se už vrátit nechtějí. A to jsou ty případy, kde jsou to buď důvody ekonomické, nebo jsou to také důvody politické, oni prostě nejsou schopni v některé zemi s tím režimem žít, ale už se tam nikdy vrátit nechtějí. Chtějí prostě úplně změnit podmínky života sebe a svých dětí. A v případě, že se to v jejich zemích po nějakých letech stane, že přijde jiný režim, nastane situace, kdy by se vrátit mohli, v drtivé většině už se nevrátí, protože už se asimilovali do nového prostředí, už tam chtějí žít.
Já bych vám mohl říkat množství takových případů, většina z vás je ostatně znáte, spoustu rodin, které už nikdy sem nepřijedou. Oni třeba České republice fandí, sledují ji, volit sem nejezdí... Oni v té zemi, když je možnost na ambasádách volit, tak to je příliš dáleko. Moje šestra patřila mezi ně, takže hovořím dokonce i ze zkušenosti své vlastní rodiny. A známe takové lidi i z jiných zemí.
Proč to říkám? Já bych rád, aby ta politika České republiky vůči exulantům, vůči lidem, kteří opravdu mají ve svých zemích těžkou situaci, a v řadě případů by je to skutečně stálo životy, aby pro ně se tady místo našlo. Oni ještě dlouho budou ve sběrných táborech, v některých vašich regionech. Prosím ty z vás, kteří mají takové tábory nebo zařízení, které spravuje ministerstvo vnitro, abyste je případně třeba navštívili, abyste zjistili situaci, abyste se ptali státních úředníků, jak to vypadá.
Druhá věc, že ve vlně, která momentálně se valí do Evropy, že prostě přirozená hráz poměrně despotických režimů, které v severní Africe byly, která bránila tomu, aby z dalších zemí, jako je Súdán, Somálsko, Niger, Čad, Mali a další země, velice volně mohli přijíždět lidé a poměrně masivně ke Středozemnímu moři a dali třeba veškeré svoje prostředky za to, aby je někdo přes tu vodu převezl, tak ty režimy prostě padly. My bychom jako Evropa, ale i jako Česká republika, měli v těch zemích, přímo nějak zemích působit, aby se ty režimy změnily, aby ty kmenové války, které tam jsou, tam je země, kde je 56 kmenů, každý z nich si myslí, že má budoucího vládce. Ty se vraždí mezi sebou, tam nosí samopaly nebo Kalašnikovy 12leté děti. Co, mladší, menší, 9leté děti. Už tam jsou Češi, už jsou tam nevládní neziskové organizace. Člověk v tísni, Lékaři bez hranic a další. Působíme tam. Ale naše vláda, nevím, připojili jsme se do nějakých mezinárodních programů oficiálních?
Často se jedná o věci zavést do vesnic vodu, rozdat rodinám nějakou tu kozu, která je uživí, protože hladoví. Systém vzdělávání naplnit, poslat tam nějaké učitele, vzdělávat je. Vždyť přece ve vzdělání je to, aby v těch zemích se lidé odvrátili od toho nějakého kmenového uspořádání, aby začali přemýšlet trošku jinak, aby se vytvořily systémy pro to, aby ta země měla modernější systém svého zřízení, který nějakou dobu vydrží. Já vím, že je to těžké, když jsme se dívali na bývalou Jugoslávii, dneska Ukrajinu, a další země přímo v centru Evropy, co se tam odehrálo za hrůzy. To si nikdo nedovede vůbec představit. A opět to byl střet náboženský, etnický, řekněme i rodový, nebo národní, národnostní.
Uměle vytvořené státy, vždyť je máme mezi sebou pořád, tak se podívejme do Belgie. Co Kanada? Co Španělsko? Nejvýznamnější trenér dneska bojuje za Katalánsko. Vždyť máme takové konflikty i mezi sebou uvnitř a jsou tady síly, které jsou odstředivé, které chtějí vytvářet menší a menší regionky. Co Morava a Praha? Co bychom si vykládali! Včera zrovna to tady zaznívalo ohledně té televize a regionálních studií. Musíme být trošku i rozumní.
Já bych měl jenom jeden jediný dotaz na pana premiéra, jestli existují evropské programy v mateřských zemích emigrantů. Já sám jsem byl třeba v Súdánu. Musím to tady asi říct. Já jsem byl v Dárfúru. Je to jedna z největších hrůz, jakou jsem v životě zažil. Právě tam neměli pro desítky tisíc lidí, kteří dennodenně... To se měnilo, tam každý den přišlo 10 tisíc a 5 tisíc zase odešlo. A zase pak přišlo 15. Oni tam neměli vodu, neměli jídlo, neměli školu, neměli nemocnici. Ale stálo tam 10 tisíc terénních Toyot – mezinárodní pomoc.
Na co je tam měli? Pane premiére, prosím vás, máte nějaké evropské programy v mateřských zemích, těch imigrantů, kteří se dnes valí do Evropy? Máme nějaké programy, do kterých se Česká republika může zapojit, připojit, mimo samozřejmě vojenských? A máme případně nějakou možnost, že by naše vláda zauvažovala, že si vybere některou z těch zemí a pomůže tam našim nevládním neziskovým organizacím masivněji, abychom opravdu měli pocit, že něco děláme, že děláme pro sebe v zemích, odkud ti lidé přicházejí. Oni, když budou mít jenom trochu slušné podmínky doma, nemají důvod kamkoliv odcházet. To je strašlivý stres. To si musíme všichni uvědomit. Oni tady nežijí v nějakém komfortu, ani nebudou žít. A ve stresu, až tady budou, budou z toho další osoby, které teroristé snadno oslovují. Dneska internet je vražedný nástroj. To si musíme uvědomit.
Pane premiére, jestli existuje nějaký program, já osobně ho velice rád podpořím.
