Bratrstvo bylo v dlouhodobé opozici proti baasistickému režimu, který se vyprofiloval jako sekulární a nábožensky zcela tolerantní, a turecký, tehdy premiér, Erdogan, se považoval za patrona Muslimského bratrstva.

Během několika měsíců bojů Muslimského bratrstva s Asadovou armádou bylo Bratrstvo zcela zničeno a Turecko začalo na svých základnách cvičit islamisty, protože se samo chtělo podílet na rozbití Sýrie parcelaci jejího území. Jeho představou bylo, že bude u turecko-syrských hranic (900 km dlouhých) vytvořena demilitarizovaná zóna, a to zejména u středomořského pobřeží (včetně města Aleppo), kterou Turecko ovládne. Na to ovšem Američané nepřistoupili. A také by k tomu bylo třeba překonat tuhý odpor Asadovy armády

Turecko umožňovalo bojovníkům Islámského státu a jiným islamistickým skupinám průchod přes své území. Nese tak přímou odpovědnost za eskalaci konfliktu v Sýrii i Iráku.

Představa Turecka a Američanů, že vždy jednorázově použijí Kurdy, tedy příslušníky národa, který je rozčleněn do několika států, především Turecka, Iráku a Sýrie, a čítá někde mezi 25 – 30 miliony lidí, a toto použití pak vždy účelově také skončí, a Kurdové nebudou požadovat nic více než vlastní hloupé zneužívání, je skutečně hodně nerealistická. A takové zacházení nebudou Kurdové snášet do nekonečna a bude muset někdy skončit.

A to paradoxně díky Islámskému státu. Ten se zřejmě rozhodl začít útočit na cíle v Turecku, přesněji v části Turecka, která je obývána hlavně Kurdy, a vlažná vojenská odezva turecké vlády vedla k rozsáhlým nepokojům mezi kurdským obyvatelstvem. Pokud se turecká vláda nevzpamatuje, můžou se Kurdové rozhodnout, že je pro ně výhodnější bránit vlastní životy a bezpečí svých rodin v samostatném státě, nežli pod ochranou státu, který vlastně nezajímají.

Turecká vláda teď bude muset velmi pečlivě vážit každý krok, protože v sázce je územní integrita vlastního státu a rozšíření konfliktu a chapadel Islámského státu do další země. Tentokrát do členského státu NATO.

Jiří Paroubek