doc. PhDr. Miroslav Grebeníček, CSc.

  • KSČM
Ústecký kraj Karlovarský kraj Plzeňský kraj Středočeský kraj Liberecký kraj Královéhradecký kraj Jihočeský kraj Vysočina Pardubický kraj Jihomoravský kraj Zlínský kraj Olomoucký kraj Moravskoslezský kraj Praha
Geomapa
Česká republika
3,84
muži 73%
ženy 26%
18+ 14%
26+ 30%
38+ 15%
50+ 38%

Průměrná známka je 3,84. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

28.07.2015 7:24:42

Nezapomínat na historické souvislosti

Nezapomínat na historické souvislosti

Ti, kdo apelují na morální vinu obou stran, zpochybňují i samotné výsledky druhé světové války. Je to jasná snaha obracet dějinné pravdy o zločinech nacistů naruby, snaha transformovat pocity viny za nacistické zločiny na pocity národní křivdy.

 Člověk vždy žil a žije ve společnosti. Tisíciletý vývoj společnosti v těch či oněch podmínkách vtiskl zřetelnou podobu národnímu vědomí, což se odrazilo ve svérázných tradicích, zvycích, citech i mentalitě. Všechny tyto vztahy jsou ve velmi úzké souvislosti a měly by proto tvořit organický celek. Často jsme však svědky toho, že se to či ono nedocení, obejde, případně vytrhne ze souvislostí, nebo dokonce hrubě zkreslí. Dokladem uvedeného je i rozdílná interpretace odsunu německého obyvatelstva z naší vlasti po 2. světové válce, což se specificky projevilo i po listopadu 1989.
Je ovšem skutečností, že zabezpečení míru a poválečné uspořádání světa bezprostředně souviselo právě s řešením německé otázky. Proto je třeba vycházet ze známého metodologického pokynu: „Nezapomínat na základní historické souvislosti, dívat se na každou otázku z hlediska toho, jak daný jev historicky vznikl, jakými hlavními etapami ve svém vývoji tento jev procházel a z hlediska tohoto jeho vývoje se dívat, čím se daná věc stala nyní. „
Mnohé se totiž odehrálo ještě před konferencí tří velmocí – Sovětského svazu, Spojených států a Velké Británie -, která se konala od 17. července do 2. srpna 1945, tedy před sedmdesáti lety.
Brzy po skončení války v Evropě se ukázalo, že i když fašistické Německo nebylo „osvobozováno“, nýbrž dobýváno a okupováno, bylo nutno vynaložit mnoho sil na zásobovací, zdravotní a ubytovací stabilizaci mnohdy takřka úplným rozvratem postižených území.
Vedle nacismem infikovaných vysídlenců a běženců bylo na okupovaných územích nutno zvládat a zaopatřovat také miliony osvobozených, většinou fašisty hrůzně zubožených, podvyživených a nemocných vězňů, koncentráčníků, případně válečných zajatců ze všech možných evropských států. Nezbytně nutná byla i regulace snah milionů nuceně nasazených dělníků z celé Evropy, toužících po co nejrychlejším návratu z Německa do zemí svého původu.
Nelze se tedy divit, že němečtí váleční zajatci byli v této nepřehledné situaci západními spojenci masově odesíláni přes oceán do pracovních táborů ve Spojených státech amerických a v Kanadě. A už vůbec se nelze divit, že němečtí váleční zajatci byli odesláni i na nucené práce k obnově válkou poničených regionů tehdejšího Sovětského svazu.
Pokud jde o Československo, tak první náznaky řešení odsunu Němců z českého a moravského pohraničí se objevily v českém exilu i domácím odboji již krátce po Mnichovu. Ano, šlo o největší problém předválečného Československa, který byl pak oficiálně formulován vyhlášením projektu národního státu Čechů a Slováků s vystěhováním části německé menšiny.
Hitlerovo jmenování Heydricha zastupujícím říšským protektorem a jeho názor, že „Čech má být zdeptán, kdykoliv zvedne hlavu“, daný problém vyhrotilo. A nešlo jen o vyhlášení výjimečného stavu a stanného práva, ale především o bezohledné popravy Čechů podle rozsudků policejních špiček gestapa.
V rámci represí zastrašil Heydrich i protektorátní vládu, když nechal odsoudit a popravit jejího předsedu generála Eliáše. K zásadním Heydrichovým „aktivitám“ však patřilo rozpracování strategie takzvaného konečného řešení českého národního osudu. Ne, Heydrich nebyl v této otázce zcela originální. Vlastně jen rozvíjel zásady státního sekretáře v protektorově úřadu, sudetského Němce K. H. Franka, formulované a Hitlerem schválené již v roce 1940. Ano, tehdy byla jako „konečné řešení“ stanovena likvidace Čechů jako národa.
Vím, velmi dobře vím, o čem píši, neboť tři členové mojí rodiny patřili mezi 360 tisíc Čechoslováků, kteří položili svůj život za naši svobodu. A také chápu československé parašutisty z Londýna, kteří uskutečnili atentát na Heydricha.
Po něm následovala další vlna teroru překonávající všechny dosavadní. Snad největším zločinem bylo vyvraždění a zlikvidování obcí Lidice a Ležáky, které vyvolalo vlnu protestů v celém světě. Nikdo se tenkrát nedivil, že se v myslích Čechů prohloubila už tak dost velká protifašistická či dokonce protiněmecká nenávist.
Právě v té době se E. Beneš připojil k obecnému trendu panujícímu v zostřené podobě ve světě, doma i v exilu. Jeho koncepce vyústila do desetibodového plánu, se kterým následně odletěl do Moskvy k jednání o československé smlouvě se Stalinem. Uvedený Benešův plán se skutečně stal základnou pro jeho jednání se Stalinem i o sudetoněmecké otázce. Z Moskvy pak proklamoval rozhlasem svou vizi státu ryze národního, přesněji řečeno slovanského.
Sověti Benešovy návrhy neodmítli, ovšem byli si vědomi, že je třeba počkat na definitivní výsledek války, a zejména na to, jaký osud přiřknou spojenci poraženému Německu.
Součástí Benešových jednání o osudu sudetských Němců byl i rozhovor s K. Gottwaldem. Ten oživil upravenou rezoluci Kominterny z ledna 1943, která mluvila o odsunu, ale vázala osud sudetských Němců na to, zda a jak vystupovali proti fašistickému režimu. Po jednání s Benešem však modifikoval svůj přístup, i když stále kladl větší důraz na antifašistické hledisko.
Zkušený Beneš pak cestou zpět z Moskvy navštívil v africkém Marrákeši W. Churchilla, informoval jej o svých moskevských jednáních a exilové vládě pak sdělil: „Churchill mi … potvrdil předmnichovskou hranici a … Němce pryč, pokud možno všechny.“
Vláda následně vypracovala pro spojence memorandum o československých cílech, které se týkalo i vysídlení sudetských Němců. Zmíněné memorandum vlastně představuje závěrečnou formulaci řešení německé otázky, k jaké došla za války československá vláda v Londýně. Původní teze o „vině na nacistických zločinech“ po hrozných masových vraždách spáchaných Němci na Čechoslovácích dostala následující podobu: „nemůže být naděje, že lid Československa by mohl žíti v míru společně s velkou částí německé menšiny“.
Vypovídá o tom i Benešův důvěrný vzkaz do vlasti tlumočený přes tajnou vysílačku 16. července 1944 exponentem národních socialistů Prokopem Drtinou. Podle něj lze od spojenců očekávat souhlas s transferem nanejvýš dvou milionů Němců. Proto je třeba „abychom si mnoho vyřídili ihned v prvních dnech po osvobození,“ cituji uvedený zdroj, „aby všech vinných nacistů co nejvíce od nás uteklo… v prvních dnech revoluce a aby těch, kteří se budou bránit a klást odpor, aby bylo v revoluci pobito“. Uvedený důvěrný vzkaz pak končil následující výzvou: „Na to stále myslete a na to musí být připraven celý národ“.
Prokop Drtina, známý i po válce svým českým nacionalismem, formuloval Benešův vzkaz svými slovy a je otázkou, zda přesně. I tak je ovšem Benešův posun od antifašismu k antiněmeckému radikalismu zjevný, i když je tu stále ještě formule o „vinných nacistech“, ne tedy o „Němcích“.
Ano, česká společnost se ve věci sudetských Němců výrazně zradikalizovala. K výjimkám patřila odbojová skupina komunistické mládeže Předvoj, která stále mluvila o boji proti nacistům a ne proti Němcům. Zároveň zdůrazňovala, že český odboj nemůže být „veden úzkoprsým nacionalistickým, vyhlazovacím šovinismem“. Ovšem i tuto svým způsobem umírněnou skupinu gestapo zdecimovalo a K. H. Frank dal její vedoucí činitele v květnu 1945 v Terezíně popravit.
Snad vrcholem všeho bylo úděsné představení, když SS předvedli fakticky celému protektorátu peklo koncentračních táborů. Ve snaze zastřít na ústupu před Rudou armádou poměry v nich, pěšky hnali nebo po železnici převáželi vězně z Osvětimi a jejích poboček i z jiných táborů na západ.
Nejdříve přijížděly vlaky smrti, na nichž nacismus demonstroval, co dokáže udělat s člověkem. Tady se umíralo hladem, žízní, kulkou nebo pažbou, případně klackem, když nebožáci sestoupili z vagonů, aby získali nějaké jídlo a pití, které jim častokrát nabízelo zoufalé české obyvatelstvo.
Kronikář jisté obce tehdy zaznamenal: „žádná propaganda by nebyla dokázala proti Němcům tolik jako pohled na tyto ubožáky a na surové zacházení s nimi“.

V samotném nacistickém táboře Osvětim, kde byl vězněn i můj otec, bylo v plynových komorách zavražděno jeden a půl milionu Židů, sto padesát tisíc Poláků, dvacet tři tisíc Romů, patnáct tisíc sovětských válečných zajatců a tisíce příslušníků dalších národů včetně Čechů a Slováků.
Tyto události a poznatky pochopitelně stimulovaly odvetnou náladu Čechů již v době před květnovým povstáním. Do toho všeho přijížděly první transporty českých vězňů z dalších koncentračních táborů, zčásti jen živé lidské kostry, a s nimi nová hrůza z toho, co museli v koncentrácích zažít.

A tak navzdory oficiálně deklarované právní kontinuitě s první republikou nabývalo poválečné Československo velmi rychle zcela nových rysů. Zákonodárná moc byla v prvních měsících nahrazována prezidentskými dekrety, které zásadním způsobem měnily podobu státu. Revoluční spravedlnost, podložená právě prezidentskými dekrety „o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech“ a „o trestání některých provinění proti národní cti“, odsuzovala k tvrdým trestům.
Bezprostředně po válce vyvolal útisk Čechů za protektorátu novou vlnu protiněmeckých nálad. V řadě míst došlo k takzvanému divokému odsunu, kdy různé místní orgány převážně z vlastní inciativy začaly vyhánět Němce. Známé jsou například represe v Horních Moštěnicích, kde v noci 18. na 19 června 1945 přišlo o život 265 Němců. Největší exces tohoto druhu byl zaznamenán v Ústí nad Labem, kde 31. července 1945 po výbuchu továrny na munici v Krásném Březně, z něhož byli obviněni Němci, došlo k represím vůči místním Němcům. Údajně zahynulo 400 osob. Často je připomínán i pochod brněnských Němců do Rakouska, přičemž se odhady obětí na české a německé straně značně liší.
Na základě protestů spojeneckých úřadů i díky odporu podstatné části československého veřejného mínění byly tyto akce po srpnu 1945 zastaveny a nahrazeny odsunem organizovaným. Ano, šlo o usnesení Postupimské konference, které schválilo odsun německého obyvatelstva. Měl však být prováděn organizovaně a pod dohledem nezávislé mezinárodní komise.
Podle údajů, které sdělil zahraničnímu výboru Národního shromáždění v prosinci 1946 ministr zahraničí Jan Masaryk, bylo organizovaným odsunem vysídleno 2 miliony 256 tisíc Němců, což znamenalo, že z předválečných třiceti procent zůstalo jen 1,8 % německých obyvatel.
V Postupimi se sice projevilo jisté zhoršení vztahů mezi západními velmocemi a Sovětským svazem, avšak ještě před začátkem oficiálních rozhovorů se Trumanovi podařilo získat Stalinův souhlas se vstupem SSSR do války proti Japonsku. Bez větších komplikací prošlo i vytvoření Rady ministrů zahraničních věcí i dočasné Spojenecké kontrolní rady nad Německem.
V přijaté deklaraci se spojencům ukládalo realizovat na území okupovaného Německa politiku likvidace všech válečných zásob a zdrojů sloužících k výrobě zbraní, zákazu všech nacistických organizací a potrestání válečných zločinců i k likvidaci německých monopolistických sdružení. A konečně šlo i o vytvoření prostoru pro německý lid, aby si svou vlast vybudoval na demokratickém a mírovém základě.
V březnu letošního roku pronesla německá kancléřka Angela Merkelová následující slova: „Německu se podařilo vydobýt si uznávané místo ve společenství národů i proto, že se snaží vyrovnat se svým podílem na zvěrstvech spáchaných za druhé světové války“. Ano, šlo o neuvěřitelná zvěrstva. Kéž by si to uvědomili i ti, kteří apelem na morální vinu obou stran zpochybňují i samotné výsledky druhé světové války. Je to jasná snaha obracet dějinné pravdy o zločinech nacistů naruby, snaha transformovat pocity viny za nacistické zločiny na pocity národní křivdy.
Ano, ještě jsme zcela nepřekonali následky strastiplných kapitol společných dějin 20. století, a opět musíme odvracet nebezpečí, jimiž je ohrožován mír, lidská a občanská práva, sociální pokrok, rovnoprávnost, svoboda i sama existence lidského rodu. A zaznívá to o to naléhavěji, jak před našima očima bezohledný cynismus vlád Spojených států, generality Severoatlantické aliance a papalášů Evropské unie vede k vyvolávání nových a nových expanzí a konfliktů. A tak jak zaujímám příkrý postoj k někdejším aktivitám hitlerovského Německa, tak odmítám i dnešní odpornou expanzivní politiku Spojených států amerických, které nás dostaly z klece do džungle.

Miroslav Grebeníček, publikováno dne 27.7.2015 v deníku Haló noviny

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 2 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout
reklama