Kuvajt je malá, pouštní země s ropou, pískem a mořem. To je zásadní dojem. Její velikost je asi jednou pětinou České republiky, počet obyvatel je zhruba třetinou naší země. Zajímavé je, že jen třetina lidí žijících v Kuvajtu jsou Kuvajťané, zbytek cizinci. Ti obsluhují kuvajtský ropný průmysl a ropou zbohatlé Kuvajťany. Vzácností je voda, vyrábí se odsolováním z vody mořské, dováží se, vlastní vody je málo. Každý strom a keřík však vnější dodávku vody potřebuje.
Od roku 1756 zde vládne dynastie Al-Sabah. Stabilní jsou proto i nám známí politici. Emír, který mne zde v roce 1996 přijímal, sice v roce 2006 zemřel, ale dnes je emírem jeho nevlastní bratr, který byl od roku 1963 do roku 2003 ministrem zahraničí. Je mu 81 let. Vítal mne tehdy na letišti. O naši cestu se tehdy staral kancléř emírovy kanceláře (takový kuvajtský Jiří Weigl), který je dnes předsedou vlády. Já v tom vidím jistou stabilitu až rigiditu, ale možná, že si i oni říkají, že k nim znovu přijíždí i Klaus, i Weigl, tedy stejní lidé jako v roce 1996.
Cesta do Kuvajtu je příspěvkem k diskusi o globálním oteplování a proto sebou vezu svou „Modrou planetu“, která letos v únoru vyšla i v arabštině. Když jsme ráno opouštěli Prahu, byly 2°C. Když jsme přistáli v Kuvajtu, bylo 31°C. Pro porovnání dodávám, že – podle oficiálních údajů mezivládního panelu OSN – se průměrná globální teplota na světě za celé dvacáté století zvýšila o 0,74°C. Závěr o tom, nakolik je probíhající oteplování hrozivé, ať si z toho udělá každý sám.
Emír při cestě z letiště vzpomíná na svou dávnou návštěvu Prahy a ví o tom, že k nám jezdí Kuvajťané do lázní. Ukazuje na svá kolena a říká, že by to také potřeboval. Již jsem zmínil, že byl 40 let ministrem zahraničí, říkal, že když skončil Gromyko, byl doyenem ministrů zahraničí celého světa.
V Kuvajtu nebydlíme v hotelu, ale – stejně jako před 14 lety - v paláci, který má emír pro své hosty a který sousedí s jeho úřadem. Člověk by rád jezdil aspoň po městě, ale veškerá dnešní setkání mám ve „svém“ paláci. Postupně za mnou (a naší delegací) přijíždí předseda vlády, předseda Národního shromáždění a ředitel Kuvajtské investiční agentury. Vedu neustálý boj s air-condition. O co je venku větší vedro, o to se uvnitř více „ledí“.
Za zmínku stojí kuvajtské Národní shromáždění, čili parlament. V zemi jsou zakázány politické strany, ale tento zákaz je obcházen vytvářením politických proudů, hnutí či parlamentních skupin, které pak kandidují do parlamentu. Čili i zde probíhá jistý politický souboj mezi fundamentalisty, umírněnými islamisty, nacionalisty a liberály. Témata sporů nejsou malá – Kuvajt je podle ústavy islámskou zemí, zdrojem zákonodárství je Korán a šaría, ale někteří v parlamentu chtějí, aby šaría byl výlučným zdrojem zákonodárství. Někteří chtějí bránit pokračující „westernizaci“ kuvajtské společnosti, jiní se jí moc nebrání.
Slavnostní večeře je podávána v emírově paláci. Jsme v arabském světě a proto s námi manželka není a má večeři s kuvajtskými političkami a manželkami velvyslanců kdesi ve městě.
Musím ještě zmínit jeden zážitek z letu, který se mi podařilo prožít už několikrát. Za krásného počasí míjíme nad „zbytkem světa se tyčící“ zasněžený Ararat, který snese srovnání snad jen s japonskou Fidži a mexickým Popocatepetlem. V té hoře je cosi posvátného.
Václav Klaus, 31. října 2010
