Potom následovala návštěva moderní „katedrály", druhého největšího nákupního střediska světa (po dostavbě v roce 2012 bude největším), které se s našimi - pro nás obřími - nákupními centry kolem Prahy nedá srovnávat. Je tam všechno. Denně 100 000 návštěvníků, více než 100 restaurací a kaváren, všechny značkové obchody, jejichž názvy člověk zná. I u nás hrají tato centra specifickou společenskou roli, ale tady je to něco úplně jiného.
U nás se po ulici či po parku, nebo v přírodě chodit dá, ale tady je takové horko, že to nejde. Lidé se sem proto chodí i procházet, lidé sem chodí ráno na jakousi rozcvičku rychlou chůzí (místo joggování), mladí sem chodí na procházky a místo k soše sv. Václava se sem prý chodí na první rande. Je to společenský a kulturní fenomén prvního řádu. A to nemluvím o nabídce zboží. A to jsme v zemi, kde je voda dražší než benzín.
Více joggování by asi bylo potřeba. Míjíme velkou moderní budovu, která je mi představena jako nejmodernější výzkumné centrum cukrovky na světě. V Kuvajtu díky stylu života, málo sportování, skladbě stravy má 20 - 30 % lidí cukrovku a proto tento zájem o výzkum.
Dožívá siesta. Státní úřady pracují od půl osmé do dvou, soukromý sektor do jedné a potom znovu od pěti do devíti. Mezitím je - pro starší generaci - siesta, pro mladší návštěva nákupních center. Skončí siesta nebo ji ti dnešní mladí, až zestárnou, budou také provozovat?
Kuvajt je společnost vzájemně velmi přátelská a uctivá. Nevěřil jsem (ale všichni mi to následně potvrzovali), když mi předseda vlády popisoval svůj pracovní den. Dopoledne je kondolování (včera navštívil čtyři rodiny). Pak rychle do úřadu. Po obědě návštěva nemocnic (včera dva pacienty). Pak znovu do úřadu. V předvečer gratulace ke vstupu do manželství. Poté včera následovala večeře s prezidentem České republiky. Rodinné (či rodové) a vůbec společenské styky jsou zde velmi intenzivní. Tam se také většina věcí dohodne. (Asi je to efektivnější než výmluvy některých našich politiků a byznysmenů, že všechno důležité domlouvají na golfu.)
Kuvajt právě v těchto dnech hostí ministerské setkání GCC (Rady pro spolupráci v Zálivu), která byla založena v roce 1981 šesti státy - Saúdskou Arábií, Ománem, Bahrajnem, Katarem, Kuvajtem a Spojenými arabskými emiráty. Je to taková malá Evropská unie. Došlo v ní už k volnému pohybu občanů a k možnosti investovat v sousedních zemích, včetně nákupu nemovitostí! Naopak se opožďuje zavedení celní unie a společného trhu. Podle původních plánů měla k 1. 1. 2010 vzniknout i měnová unie. Krize eura je vede k novému přemýšlení. Dlouhou dobu jsem na toto téma mluvil s kuvajtským ministrem zahraničí, ekonomem s Ph.D. z Harvardu, kde byl jeho školitelem hlavní americký kritik eura Martin Feldstein, náš dobrý přítel. Zcela logicky byl další postup zastaven, když začalo být jasné, že se země budou muset vzdát části své fiskální suverenity.
Tady ale hrají - v období dobrých cen ropy - rozhodující úlohu peníze. Tady jsou k dispozici. My škrtáme počet velvyslanectví, oni ho výrazně zvětšují. My šetříme v parlamentu, tady má každý poslanec (Senát nemají) 15 státem placených asistentů a zdá se jim to málo. Liga arabských států (kterých je 23) sleduje dnešní finanční problémy ve světě a proto vytvořila „záchranný" fond pro své ekonomicky slabší členy ve výši 2 mld. dolarů. Malý Kuvajt z toho dal - stejně jako Saúdská Arábie - jednu čtvrtinu!
V devadesátých letech se zdálo, že oproti dalším zemím arabského poloostrova kvůli tragické válce Kuvajt relativně ztrácí. Dnes už to dávno není pravda. Všechno je dohnáno.
Byla to návštěva přátelská a poučná. Je to svět trochu jiný, ale žádný „střet civilizací" jsem tady necítil.
Václav Klaus, 2. listopadu 2010
Publikováno v deníku Právo dne 3. listopadu 2010
