obdivuhodné a zároveň neuvěřitelné! Do obhajoby pana redaktora Baldýnského a Lidových novin na téma práva psát nepravdy, lži, používat nadsázku a novinářskou zkratku k otáčení obsahů a významů věcí, vstoupil nový prvek. Ondřej Štindl, redaktor Lidových novin, se mne v textu „Zkraty a výboje“ snaží „usvědčit“ z neznalosti elementární aritmetiky. Tak to prrrr, pane redaktore, počtář jsem byl vždy velmi dobrý.
Ale od začátku. Nebudu nudit sáhodlouhým popisem, jako pan Štindl toho, co předcházelo „Zkratům a výbojům“ uveřejněných v Lidovkách 5.11. Historie je prostá: Pan Baldýnský napsal nepravdivý a nekorektní článek, já odpověděl. Proč ne? Moje právo. Následoval další Baldýnského text, který moji věcnou a v zásadě milou odpověď nazval „dvanácti sty uraženými slovy“. Já jsem nelenil a již v méně milé odpovědi spočítal, že při nejlepší vůli v mém textu mohu nalézt pouze 129 kritických (nikoliv uražených) slov, a to za předpokladu, že v odstavcích obsahujících náznaky kritiky počítám i spojky a citoslovce.
A hle – pan redaktor Štindl, kolega z redakce Lidových novin, si dal tu práci a „zneužil“ veřejného média, aby mohl „dát za pravdu panu Baldýnskému“ a „z poslance Béma“ udělat toho, který si „tirádu o počtu slov s plným vědomím a do poslední mrtě vylhal…“.
Je mi velmi líto, pane redaktore, že s vámi musím souhlasit v jiném vašem tvrzení, a to totiž, že máte „omezenou představivost“. A to dokonce tak omezenou, že nejste schopen dešifrovat rozdíl mezi celkovou délkou mého textu, který váš kolega onálepkoval jako „dvanáct set uražených slov“ a pouhou částí textu, kde lze při velké snaze nalézt náznaky kritiky mé kritiky pana Baldýnského (129 slov). Tento rozdíl jsem nazval „nebetyčně brutální novinářskou zkratkou“, pronesenou s „neuvěřitelnou samozřejmostí“ a také „rozdílem řádu“. Matematicky vzato, vážený pane redaktore, to totiž rozdíl v řádu skutečně je. Z hlediska profesní etiky nebyla tato „nebetyčně brutální novinářská zkratka“, podle mého názoru „jenom nekorektní a neslušná“, ale ještě navíc byla také typickým příkladem toho, s jak „neuvěřitelnou samozřejmostí“, a dodám ještě lehkostí, vy, někteří novináři, dokážete pracovat s realitou na straně jedné a mystifikací na straně druhé. A jak si s pravdou děláte, co chcete…
Svému kolegovi jste moc nepomohl. Mě už jste, na rozdíl od pana Baldýnského, ani nepobavil. Tak jako psaním předchozích odpovědí jsem se bavil, tentokrát to říci nemohu. To, že druhého člověka obviňujete „ze lži“, nechám stranou a připisuji to pouze vaší blbosti, nebo jak sám říkáte – „omezené představivosti“. „Blbost“ je pro mne v tomto případě polehčující okolností. Vědomá „lež“ by totiž naopak byla neomluvitelným hříchem.
Váš „exprimátor a poslanec Bém“ V Praze, 8.11.2010
Reakce je na text Ondřeje Štindla ze strany 10, rubrika Názory uveřejněný v Lidových novinách dne 6. 11. 2010:
ZKRATY A VÝBOJE
Jednání o koalici na pražském magistrátě se stalo další v hodně dlouhé řadě
událostí, jež - slovy českých politiků - neznamenají konec světa. Máme to
potvrzeno z nejvyšších míst, vyjádřil se v tom smyslu totiž sám prezident.
Zatímco má Václav Klaus z médií dojem, že „nebesa pukají“, sám nepociťuje, že
by se „bořil svět“. Jeden je hned klidnější, což se, zvlášť vzhledem k
počínajícímu víkendu, nedá než ocenit.Sdělení, že ta či ona událost v české
politice „není konec světa“, jsem za ty roky vyslechl nemálokrát. Až se mi zdá,
že zdejší politici nosí pojem „konec světa“ proklatě nízko. Cítí-li potřebu
zdůraznit, že to či ono konec světa není, znamená to, že ten skutečný konec
vyhlížejí, průběžně vyhodnocují situaci a promptně veřejnost seznamují se svými
závěry. Na druhou stranu se ale častým užíváním konstatování, že konec světa
nenastal, trochu snižuje jeho uklidňující potenciál. Kdyby, nedejbože,
žižkovský vysílač vyletěl do vzduchu raketovou rychlostí a nadělal díry do
všech přehrad vltavské kaskády, asi by se taky dalo říci, že to „není konec
světa“. Důvod k jistému znepokojení by tu ale byl.A teď o něčem úplně jiném,
konkrétně o jedné naprosté prkotině, kterou si ale troufnu považovat za docela
výmluvnou. Na internetu se těší jisté popularitě výměna mezi publicistou
Tomášem Baldýnským a bývalým pražským primátorem Pavlem Bémem. TB v rubrice
Poslední slovo v tomto deníku (27. 10.) vyzval PB, aby se šel zahrabat, na což
PB reagoval sáhodlouhým textem (výtah uveřejnily LN 2. 11.), TB v Posledním
slově (3. 11.) v diskusi pokračoval a PB opět promptně odpověděl (internetové
Parlamentní listy 4. 11.).Část toho zatím posledního Bémova vstupu se týká
Baldýnského poznámky o exprimátorových „dvanácti stech uražených slovech“, což
Pavel Bém má za „nebetyčně brutální novinářskou zkratku“, lež pronesenou s
„neuvěřitelnou samozřejmostí“. Pan Bém si ta slova přepočítal sám a vyšlo mu
129, jak píše, „rozdíl řádu“. Sprostá mediální manipulace odhalena! Naneštěstí
pro poslance Béma mají textové editory funkci počítání slov a tato, ehm,
autorita, dává za pravdu Baldýnskému. Dokonce jsem pro jistotu slova páně
Bémova textu přepočítal manuálně, ke 129 jsem dospěl někde v úvodu. Možná je to
vina mojí omezené představivosti, ale nejsem schopen přijít na jiný způsob, jak
se ta tiráda o počtu slov mohla do Bémova textu dostat, než to, že byla napsána
s plným vědomím toho, že je do poslední mrtě vylhaná. Skutečně zarážející je
ale jiná věc -poslanec Bém cítil nutnost zalhat ve věci, která není ani trochu
důležitá nejenom v kontextu všehomíra, ale ani v kontextu jeho sporu s Tomášem
Baldýnským. Klidně mohl zrovna tenhle protivníkův špílec přejít a svou
schopnost teatrálně se pohoršit předvést třeba na nějakém jiném. Ale ne. Jaký
asi je páně poslancův modus operandi ve chvílích, kdy na rozdíl od této
skutečně o něco jde?