ČSSD zvítězila ve sporu s vydavateli Mladé fronty, který se táhne již od loňského prosince. Tehdy jsme byli v jednom z tradičně štvavých a amatérských článků těchto novin nařčeni, že jsme založili jakési pirátské stránky proti politické straně Miloše Zemana. V této souvislosti se dokonce v diskusích na internetu spekulovalo i o mém jménu a o jménech mých nejbližších spolupracovníků. Přestože jsem přímou součástí sporu nikdy nebyl, vlastně mne nikdo z redaktorů MF ani přímo neoslovil, aby si něco snad nedej bože ověřoval, jsem rád, že tentokrát se české soudy postavily na stranu spravedlnosti - osobně si rýpnu tím, že v našich zemích to vůči mediálním společnostem není podle mého názorů výsledek vůbec obvyklý.
Vrchní soud v Praze včera rozhodl o tom, že společnost Mafra musí otisknout odpověď ČSSD na nesmysly v jednom z předvolebních článků týkajícího se strany SPOZ. ČSSD tam byla přímo nařčena, že vytvořila pirátské webové stránky, kde Zemanovce zesměšňuje. Spor byl vlastně jednoduchý, ani sami žalovaní vlastně nepopírali, že si to celé vycucali z prstu a že šlo o pouhou jejich neověřenou a naprosto neprofesionální spekulaci. A tak zatímco někteří moji kolegové ze sociální demokracie jsou z výsledku optimističtí, mne zaujalo prohlášení právničky Mafry, doktorky Křížové, která uvedla, že článek nikoho touto lží nepoškodil, protože kampaň ČSSD byla útočná a nekorektní. Kde tato dáma, která se jistě o kampaň naší strany nikdy nezajímala, vzala tolik drzosti, aby si z pozice advokátky protistrany dovolila taková tvrzení, je otázkou, na kterou asi odpověď nedostaneme. Ale sám fakt, že nad tímto tvrzením se nikdo nepozastavil, mne lehce děsí. Na různých schůzkách a jednáních jsem mnohdy uklidňován svými kamarády a kolegy, že novináři jsou prostě už takoví a že nejlepší je nechat je být. Já nesouhlasím. Nesouhlasím ani u Křížové, jejíž tvrzení je o to horší, že se tato osoba prezentuje jako zástupce práva v této zemi. Chápu, kde se v lidech z Mladé fronty bere tato zloba a zášť proti čemukoliv sociálně demokratickému - nebo spíše čemukoliv sociálnímu a demokratickému, ale to neznamená, že jsem s tím osobně smířen.
Novináři si často hrají na nedotknutelnou kastu lidskosti a společenského svědomí. Ano, tak by to v ideální společnosti mělo být. Neustále se zaklínají deklarovanou svobodou slova, argumentují vlastně tak, že novinář může říkat cokoliv a jakkoliv. A kdyby z toho byl problém, odkáže se na zdroj, nebo na svoji svobodu. Je otázkou, jestli je to ochrana zasloužená. V mnoha debatách vyjadřuji svůj opravdový názor, že ona tolik velebená "svoboda slova" by ale měla jít ruku v ruce s velkou zodpovědností za to "slovo", co člověk říká. A k tomu jako by se společnost obecně moc neměla. Říkám, že není pravda, že si každý může říkat co chce. Je pravda, že každý má právo vyjádřit svůj názor, ale musí být jednoznačné, že je to jeho názor a ne, že tím hovoří za svoji osobu a za své postavení.
Já jsem tímhle oddělováním docela proslavený - a občas i (asi právem) dost kritizovaný. To, že jsem v politice a že v ní jsem za určitou stranu, pro mne neznamená nemít na mnohé věci názor odlišný. A nestydím se tento svůj názor i říkat. Samozřejmě vždy uvedu, že je to názor můj a nikoliv kolektivní a jsem-li kolektivem (jakýmkoliv politickým kolektivem) vyzván, jednám ve smyslu kolektivních rozhodnutí. Nemám problém s vnitřní diskusí, ale to neznamená, že bych na druhou stranu nebyl loajální.
Ale abych se vrátil k této konkrétní věci: Jsem rád, že soud rozhodl správně, podle důkazů a podle rozumného přesvědčení, že média skutečně jsou veřejným zdrojem informací ve společnosti, skoro se nebojím říci i veřejným zdrojem názorů. Politika není jednoduchá práce. Každý, kdo neustále na politiku a politiky nadává, by si to měl zkusit. Sám by viděl, že to, co se ukáže v televizi a píše v novinách je jen zlomek té skutečné politiky, která tak hrozná, jak vypadá, není. To, co mně osobně ale chybí daleko víc, je pocit zodpovědnosti od novinářů, tedy od těch, kdo nám má prezentovat skutečné informace. Myslím si, že zodpovědnost a jakási úcta k tomu, co píší, by se měly zvýšit. Mohl bych jmenovat desítky případů, kdy jsem novináře já osobně takříkajíc "nachytal na švestkách" a dokázal jsem jim jejich lži a nesmyslnost a dokonce i zášť jejich tvrzení. Nikdy jsem nebral výmluvy typu "ale já jsem to tak pochopil", nebo "to jsem nemohl vědět". Oni mají vědět a mají chápat. Protože jinak - a ať se na mne klidně zlobí, jinak svoji práci nesmí dělat.
