Chudák dítě se zřejmě omylem koukalo na televizi i po večerníčku. Bodrý taťka se s odpovědí nijak nepáral. „Byla to hnusná doba“, pravil a dodal: „Přestav si, že nebyly ani mobily a ani počítače!“. Dítě nechápavě kroutilo hlavou.
Absurditu té doby vystihuje jeden skutečný příběh. Někdy v polovině 70-tých let se spolužačka mé sestry, čerstvá absolventka gymnázia, zamilovala do mladého Itala. Stalo se tak na nějaké sportovní akci. Asi po roce se Ital rozhodl, že své milé navrhne sňatek a odveze si ji do Turína. Otec mladíka byl vysoce postavený manažer ve společnosti Fiat. Poprvé přijel se svým synem do Československa, aby osobně poznal rodiče své snachy. Když přejeli hranice z Rakouska, tak je nastávající nevěsta provázela krajinou. Budoucí tchán si prohlížel také sloupy u cesty a různé vývěsní štíty. Na každém druhém z nich byl nápis XV. sjezd KSČ. Když to viděl asi už po padesáté, tak mu to nedalo a zeptal se: „Co je to za firmu ta XV.sjezd KSČ? To musí být velmi úspěšná firma, když má tolik peněz na takovou reklamu“.
Mluvíme-li o době nesvobody, pak je podle mého třeba rozlišovat padesátá léta a dobu normalizace. V té první fázi šlo skutečně o život, o brutální likvidaci elit. Výsledkem pak byla vláda podprůměru průměrným. Klíčové slovo té doby byl strach. Scházela motivace k plnohodnotné seberealizaci. Náš svět byl jasně rozdělen na my a oni. Přesto i v době nesvobody Vám nikdo nemůže vzít Vaše svobodné rozhodnutí říci ne.
V normalizačních letech to ovšem znamenalo žití bez posledního modelu embéčka a dovolené ROH v Bulharsku. Dělat kariéru bylo vždy něco za něco. Mělo to pak za následek různé formy společenské i osobní schizofrenie. A navíc – téměř v každé rodině byl alespoň jeden komunista a alespoň jeden politický vězeň nebo emigrant. S nadsázkou se říkalo, že vy nás budete jako platit a my budeme jako dělat.
V době dospívaní, v 70-tých letech, bylo pro mne osobně nejdůležitější rodinné zázemí. Vyrůstal jsem obklopen skvělými knihami, vzpomínkami dědy, strýce, skvělou hudbou a vůbec inspirujícím prostředím. Poslouchali jsme se starším bráchou každý večer Hlas Ameriky a pak Werichovo Fimfárum. Postupně jsem si vytvářel svůj kvalitní mikrosvět, který neměl s oficiální propagandou vůbec nic společného. Neúčastnil jsem se té nekonečné oslavy průměru a pokrytectví.
Později jsem patřil mezi ty 3% nevoličů. Ostatních 97% oprávněných voličů volilo jednotnou kandidátku Národní fronty. Skoro každý čtvrtek jsme se potkávali před knihkupectvím, když náhodou vyšel třeba Hrabal nebo Kerouac, ale i Vysockij a řada dalších. Se stejnými lidmi jsme se potkávali ve filmovém klubu. Hltali jsme všechny filmy Antonioniho, Felliniho, Woodyho Allena, Bergmana, Kazana, … a taky české filmy z šedesátých let.
Mnozí z nás se pak přidali k Jazzové sekci. Střetávali jsme se na Pražských jazzových dnech nebo na úžasných koncertech v Bratislavě či v Polsku (dokud tam nebyl vyhlášen výjimečný stav v r. 1981). Znali jsme zpaměti hlášky z Osvobozeného divadla, ze Semaforu, půjčovali jsme si knížky Kainara, Hraběte, Gelnera, Seiferta a taky všechny tzv. indexové knihy. Poslouchali jsme Zappu, Doors, Jethro Tull, Led Zeppelin, Dylana, Cohena atd. I díky tomu jsme se vídávali na burzách desek. Ti nejšťastnější z nás pak měli ve své knihovně největší skvost – modrou knížku. Těšili jsme se na každé nové album Deža Ursínyho. Viděli jsme se na koncertech Vladimíra Merty či Vladimíra Mišíka. Nejlépe to vystihl v jedné písni šprýmař Petr Lutka, který zpíval : „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás“.
Tvořili jsme neformální pospolitost spřízněných duší. Byl nám společný osud, minoritní volba a sázka na kvalitu v záplavě nekvalitní šedi. Většina z nás byla zařazena do kategorie nepřítel socialismu. Našli se i tací, kteří nás bohužel chodili pak práskat a někteří i za peníze. To bylo na té době opravdu nejhnusnější. Já osobně jsem se to dozvěděl až v polovině devadesátých let. Všichni v té zkoušce charakteru neobstáli. Je to smutné, ale je to tak. Absurdní doba generuje i absurdní příběhy.
Chodili jsme i na skvělá divadla – na Činoherák, na Polívku, na Ypsilonku a jiné. Díky tomu všemu mi nepřipadal ten můj normalizační věk hnusně prázdný. I když jsme neměli ani mobily ani počítače. O to více jsme chodili po horách a pořádali různé sportovní sešlosti. V listopadu 1989 mi bylo něco přes 30. Záhy jsem pochopil, že bohužel každá doba otevírá prostor různým bezpáteřním darebákům. Ti, kteří v tom uměli chodit tehdy, v tom často zase dobře bruslí i teď. Tehdy jsme vlastně moc nemohli. Nemohli jsme svobodně cestovat, často i studovat, veřejně se vyjadřovat, svobodně se seberealizovat atd., ale taky jsme toho moc nemuseli, pokud jsme nechtěli dělat ty jejich kariéry. Dnes už můžeme. Zároveň platí, že ani dnešní svobodná možnost není samozřejmostí. I dnes bychom měli umět říkat nejen ano, ale i ne, abychom zase nepodlehli pocitům bezmoci a strachu. Jinými slovy, jsou situace, v nichž když můžeš, pak musíš. Díky za každé nové ráno. Platilo to tehdy a platí to i dnes, přes všechny zásadní rozdíly. Osobní priority si tvoří každý z nás, v každé době.
