Ovšem „jejich problém“ není jen jejich problém. Je to problém všech zaměstnanců (i soukromého sektoru), za jejichž práva se ti, kteří ve středu demonstrovali a stávkovali, brali. Jinak řečeno, každou stávku, chtějí–li stávkující prosadit svůj zájem (proto ostatně stávkují), musí společnost pocítit. Musí zabolet. A zdá se, že tentokrát pro samé ohledy odborářů, stávka společnost příliš nezabolela.

A V. Klaus, místo aby ohleduplnost odborářů ocenil, si z nich cynicky utahoval. To je naprosto neslýchané vyjadřování prezidenta republiky. Ten jen ukazuje, na čí straně v české společnosti stojí. A je to zcela v rozporu s tradicí prezidentského úřadu, jak ji založili T. G. Masaryk a E. Beneš. A pro odboráře velké poučení, že přehnanou slušnost druhá strana bere jako slabost. Odboráři, zaměstnanci při svých příštích protestních akcích musí brát v úvahu především své vlastní zájmy.

Neslýchaný byl také tlak médií. Zveřejňování majetkových poměrů představitelů odborů, to je stejně trapná dehonestační metoda jako botičky od Diora dcery bývalého předsedy ČSSD anebo káva v hotelu Kempinski téhož. Celý český mediální komplex, vždy v klíčových momentech fanaticky podporující pravici, se zase po půlroční pauze od sněmovních voleb předvedl v plné nádheře. Pokud jejich přehánění bude kontinuálně pokračovat zjistíme už v neděli, že na pražské demonstraci nebyly tři až čtyři tisíce lidí, ale jen tři známé zcela odpudivé zjevy: Zavadil, Falbr, Paroubek.