Vážené dámy, vážení pánové.

Jmenuji se Kateřina Klasnová a jsem místopředsedkyní strany Věci veřejné. Členkou strany jsem téměř od jejího zrození. Věci veřejné vznikly před osmi roky de facto jako hnutí protestující proti poměrům v Praze 1. A byly to právě protestní hlasy, které nás vynesly také do Poslanecké sněmovny. Květnový výsledek voleb však nebyl reálný, odrazilo se v něm ve veliké míře jen znechucení občanů ze stávající politické situace.

Setrvalý pokles preferencí Věcí veřejných tedy nevnímám jako důvod k panice, ale jako jeden z průvodních jevů procesu stabilizace nového rozložení politických sil v Česku. Pokud se však nechceme z tohoto nového rozložení ztratit, musíme stabilizovat i Věci veřejné. Už nejsme a už nikdy být nemůžeme protestním hnutím.

Věci veřejné oslovily voliče v takové míře právě proto, že nabídly úplně novu alternativu na stávající politické scéně. Naše volání po odchodu dinosaurů spolu s prvky přímé demokracie v rozhodovacích procesech strany se trefilo do správné doby. Ale pro setrvání na politické scéně to nestačí.

Ráda bych, aby se z nás jednou provždy stala sociálně spravedlivá strana ve středu politického spektra, stabilní a sebevědomá. Z cesty k tomuto cíli jsme bohužel už místy uhnuli, ale stále ještě jsme nesešli zcela.

Strana středu

Asi nejčastěji se o Věcech veřejných mluví jako o populistickém uskupení či o marketingovém produktu. Jako o středové straně se o ní vyjadřují nejčastěji jen naši politici. Proč?

Protože definice středové strany jako takové vlastně neexistuje. Je to pouze označení pro její postavení v politickém spektru, ale je to označení bezzubé, pod nímž si každý občan může představit něco jiného.

Postavení ve středu spektra je rizikové v celoevropském měřítku. Takzvané středové strany totiž musí čelit opozici z obou stran spektra, z pravice i levice. Právě to se nyní děje Věcem veřejným, které kritizují jak koaliční partneři, tak opozice. Naši nezkušení politici často vypadají, jako když pod vlivem kritiky mění názory ze dne na den. A tím přicházíme i o hlasy lidí, kteří nás nevolili jen z protestních důvodů.

Být ve středu politického spektra ale nemusí znamenat, že malá strana skáče, jak velcí hráči vlevo či vpravo pískají. Základním předpokladem úspěšného působení středové strany je, že programově musí doplňovat jak strany levice, tak pravice, představuje určitý ideově-programový průnik. Považuji proto za nesmírně důležité jasně definovat ideově-programový profil Věcí veřejných, jmenovat nosná témata a ta srozumitelně komunikovat. Zároveň je však nutné nastavit i limity, tak, aby každý občan věděl, kde je hranice, kterou už Věci veřejné v zájmu své čitelnosti nejsou ochotny překročit, porušit.

Sociálně spravedlivá

V zahraničí jsou strany středu obvykle sociálně spravedlivé, akcentují sociální zabezpečení všech, soukromé podnikání, participativní demokracii, bývají silné na komunální úrovni. Toto všechno jsou obecné devizy, kterými disponují i Věci veřejné.

Není důležité, zda budeme říkat, že máme jít víc doleva, či být loajální k pravicové vládě. Označení „středová“ neznamená ideologii, ale daleko spíš charakter strany. A charakter se nedá udržet bez pevně formulovaných a naplňovaných témat.

Témata Věcí veřejných už byla řečena několikrát, ale pod balastem jednotlivých protichůdných rozhodnutí i pod tlakem koaličních ústupků se poněkud stírají. Elementárně jsou to sociálně férový stát, pomoc potřebným, podpora rodin s dětmi, podpora vzdělávání, vymahatelnost práva a samozřejmě boj proti korupci. Mezi budoucí výzvy však mohou patřit i méně „státotvorná“ témata, jako dodržování lidských práv či témata, která jsme již opustili, jako daňová amnestie, či mírně progresivní daň.

Jedním z hesel Věcí veřejných bylo – Řešíme vaše problémy. Právě na konkrétní problémy slyší volič-občan nejvíc. Právě jejich řešení tvoří i úspěšnou středovou stranu.

Stabilní

Tento blok se jmenuje „Ukotvení Věcí veřejných“ na politické scéně České republiky. Chceme-li však něčemu dodávat stabilitu, nesmíme zapomínat, jak to vzniklo. Strana Věci veřejné vznikla jako strana přímé demokracie. Nikoli jako marketingový produkt jedné firmy. V superúspěšných květnových volbách nás volilo také hodně občanů, kterým se líbil právě princip přímé demokracie. To, že jim Věci veřejné daly možnost ovlivnit politiku častěji a jinak než vhozením volebního lístečku do urny.

Mívám dojem, že nyní jako bychom naslouchali více koaličním partnerům, popřípadě médiím, a na tyto občany zapomínáme. Možná jsme se lekli, jak často si novinoví komentátoři i politici z naší přímé demokracie dělají legraci.

Já přesto referenda Věcí veřejných za nic obskurního nepovažuji. Naopak, je to silná stránka naší strany. Nechci, aby přímé vnitrostranické rozhodování bylo vnímáno jako jakýsi nástroj marketingu.

Přímá demokracie podtrhuje zodpovědnost jednotlivce za politická rozhodnutí a já pevně věřím, že český občan už je na takovou zodpovědnost – dvacet let po pádu komunismu – zralý. Proto také Věci veřejné navrhují přímou volbu prezidenta a starostů či celostátní referendum- stěžejní věci, které se nám podařilo prosadit z našeho programu do koaliční smlouvy. A já v této souvislosti připomínám nezbytnost dialogu s ČSSD, abychom naše cíle mohli prosadit.

Na stranické úrovni pro mne vnímat hlas lidu neznamená, že názory jednotlivců nabourají teze a témata Věcí veřejných, ale naopak je pomohou tvořit a těm stávajícím dají větší opodstatnění, silnější mandát.

Věci veřejné – strana přímé demokracie. Věci veřejné – náš program jste vy. Nesmíme na tyto věty zapomenout, naopak je naším úkolem se podle nich i nadále chovat. Věci veřejné vznikly pro občany, ne pro koaliční partnery. Nenaslouchat vox populi poté, co jsme tuto filosofii tak vehementně občanům nabízeli, by jen přispělo k nálepce populistů. Proto bych byla ráda, kdyby se možnost hlasování v referendech a přímá vnitrostranická volba rozšířila i na nižší úroveň, než je hlasování o vedení strany či o celostátních tématech.

Sebevědomá

Pokud nemají strany středu jednotný ideově-programový základ, nedá se ani jednoznačně charakterizovat jejich voličská základna. Pokud svůj ideový základ nedodržují, nedá se jednoznačně charakterizovat jejich čitelnost ani stabilita. Tyto strany se pak rozpouštějí ve vlastních nesplněných slibech a samy se odsuzují k marginalizaci.

Věci veřejné nikdy nebudou masovou stranou typu ODS či ČSSD. Ale už jsem dnes řekla, že být trpaslíkem mezi obry neznamená, že je nutné obry poslouchat. Ani být nováčkem mezi dinosaury neznamená, že je nutné se jich bát. Tím nenabádám k tomu, abychom se v koalici chovali jako zlobivé dítě. Ale nesmíme v ní ztrácet vlastní tvář.

Musíme se naučit komunikovat naše kroky v médiích a nenechat si krást úspěchy od politických partnerů. Nedělat ústupky tam, kde nejsou nezbytně nutné. Nebát se říci veřejně, kdo v jednání s námi porušil dohodu či nerozhodoval v zájmu občanů a státu, ale v zájmu svém a své strany.

Ve chvíli, kdy se budeme chovat jako sebevědomá strana, budou k nám vstupovat i sebevědomí lidé, pro něž bude radost spojit své jméno s Věcmi veřejnými. Vyrostli jsme rychle a schopní lidé nám chybějí na všech úrovních, nejvíc samozřejmě v komunálu. Je nutné oslovovat občanská sdružení, zájmové spolky a slušné a schopné jednotlivce (i z jiných stran), kteří pomohou ukotvit ideje Věcí veřejných v komunální úrovni. Tedy právě v té, z níž Věci veřejné vzešly a z níž se dostaly až na nynější pozice.

Věci veřejné mají dobrá vlastní témata. A mají své dobré principy, totiž principy přímé demokracie, které nabízejí jako jediná strana v Česku. Buďme na tuto jedinečnost hrdí a rozvíjejme ji, namísto přizpůsobování se mediálním i politickým útokům. Na závěr mi dovolte zmínit ještě jeden slogan: Věci veřejné – jde to lépe!