Dnešní den je shodou okolností i dnem stávky, kterou odborářští bossové demonstrují, že nechápou, o co u nás v dnešní době jde a pomocí níž snad chtějí před svými řadovými členy odčinit to, že neprotestovali ve chvíli, kdy se náš problém veřejných financí a našeho žití na dluh na počátku tohoto desetiletí začal rozbíhat. Tento problém rozhodné řešení potřeboval už dávno a to by měli vědět i oni. Bohužel nevědí.
Řekl jsem náš problém, ale je pravdou, že to není problém jenom náš. Je to primárně problém Evropy a Severní Ameriky. Je to problém zemí, které celou první dekádu 21. století žily na dluh a které se ve své relativní hojnosti (v galbraithovském smyslu) pohodlně „uvelebily“, protože si myslely, že všechno půjde i nadále samo sebou. Spoléhaly na to, že je možné bez jakýchkoli následků podrývat instituce a opouštět způsoby chování, na kterých byl založen předcházející historický úspěch obou těchto kontinentů.
V letošním roce jsem si to při svých častých cestách do ciziny, na nejrůznější konference a summity, uvědomil snad ještě silněji, než kdykoli v minulosti. Pomohla k tomu i nedávná, údajně globální krize. Na bruselském říjnovém summitu EU–Asie to bylo vidět více než zřetelně. Evropané s vážnými a zachmuřenými tvářemi hovořili, i když naprosto prázdně, o krizi. Asiaté o něčem jiném. Indický viceprezident trefně poznamenal, že nechápe o jaké krizi se tu stále mluví – v Indii letos roste HDP o 8,5%, v Číně o 11,5%. Výslovně řekl: „Krizi máte vy, my ne.“
Měl pravdu. Krize let 2008-2009 byla krizí evropsko-americkou, nebo spíše americko-evropskou a jakkoli měla své konkrétní, jasně specifikovatelné ekonomické příčiny, vznikla v určitém ekonomickém prostředí a společenském klimatu, nikoli na zelené louce, nikoli ve vzduchoprázdnu. Ne náhodou nevznikla ani v Číně, ani v Indii, ani v Brazílii, ani v Rusku.
Tím „prostředím“, které v jednom případě vedlo a v druhém nevedlo ke krizi byl širší rámec společenských vztahů, v němž se odehrává ekonomická aktivita. Byla to na straně jedné kultura výkonu a práce oproti na straně druhé kultuře volného času, byla to kultura úspor a investic oproti kultuře spotřeby, byla to kultura úsilí o cestu vpřed oproti kultuře uspokojení s daným stavem, byl to důraz na přísnou vazbu výkon–odměna oproti důrazu na nároková práva, byla to apotéza přerozdělování oproti apotéze vytváření. Tyto věci jsou daleko důležitější, než to, co nám může nabídnout jakýkoli parciální ekonomický výklad. Bohužel nejde jen o tuto, již snad skončenou krizi. Má to a bude to mít své konkrétní a hmatatelné důsledky, které nás budou provázet v následujících letech i desetiletích.
Vrátím-li se po tomto výletu do světa k nám domů a zamýšlím-li se nad politickou dimenzí našich problémů, pak mi nezbývá, než říci, že se u nás projevuje:
- s několikaletým zpožděním a teprve teď ve svých plných důsledcích působící prosazení konceptu sociálního a zeleného státu tehdejší politickou konstelací naší země v první polovině této dekády;
- vratkost vládního uspořádání v druhé polovině právě končící dekády, které dalo zcela neadekvátní váhu hlasu zelených – s velmi citelnými dopady v energetice, v budování infrastruktury, v nárocích na průmysl, v pojetí lidských práv, atd.;
- umělé, politicky motivované prodloužené fungování úřednické (či spíše pseudoúřednické) vlády, jejíž základní charakteristikou bylo, že – líbivě – nekonala.
Letošní volby znamenaly změnu, která byla nesmírně potřebná a která – doufejme – své efekty přinese. Jsou nezbytné. Rozpočtové škrty evidentně nestačí. Nestačí ani záplatování, za které považuji např. zvolenou reakci vlády na zcela nekontrolovaný růst počtu a kapacity státem nesmyslně dotovaných solárních elektráren. Jedny distorze trhu byly nahrazeny jinými, ale při ponechání těch původních. Nebylo mi nasloucháno, když propagace solární (a veškeré další, tzv. obnovitelné) energie započala, jinou cestu než její radikální ukončení nevidím. Čtyři klíčoví členové dnešní vlády u toho byli i v minulém volebním období a musí svou zodpovědnost nést. Někteří z nich dokonce proti zákonu, který to všechno spustil, ani nehlasovali. Škrty a záplatování musí být vystřídány zásadními reformami.
Věřím, že pro tyto reformy bude příležitost, protože poslední, relativně příznivá data o naší ekonomice jistou šanci nabízejí. Prosazují se – naštěstí – ekonomické zákonitosti, které jsou známými učebnicovými pravdami o determinantech růstu tzv. malé otevřené ekonomiky. Dominantním faktorem růstu v ekonomikách tohoto typu je export, resp. poptávka po exportu. Ta zatím existuje. Naším úkolem je zvýšit jeho diverzitu a oslabit naši závislost na západní Evropě. I proto se aktivně zúčastňuji různých podnikatelských fór všude, kde to jde – letos Egypt, Lotyšsko, Makedonie, Kuvajt, Rusko, podobnou roli hrála i řada mých zahraničních návštěv a přijetí u nás doma. Mým cílem bylo i oddémonizování některých zemí a proto moje aktivní účast na summitech EU–Latinská Amerika, EU–Asie, EU–Afrika.
My si musíme dát do pořádku své vlastní veřejné finance. I když vláda v nedávné době provedla řadu úsporných opatření, resp. zatím většinou jen návrhů úsporných opatření, i v roce 2011 půjde o rozpočet výrazně deficitní, který bude i nadále zvyšovat celkové zadlužení naší země. Od opozice se nedá očekávat, že by měla s jakýmkoli rozpočtem bezvýhradně souhlasit, ale zodpovědná opozice by měla nezbytnost provádění škrtů právě teď přiznat a měla by se soustředit na to, jaký typ škrtů by měl být prováděn.
K dlouhodobě vyrovnaným veřejným financím však lze dospět pouze prostřednictvím hlubších systémových reforem a o nich by vláda měla začít neprodleně vážně debatovat. Tyto reformy však nebudou parciálními zásahy, nebudou pouhými změnami parametrů existujícího systému, a proto vyžadují obecnější diskusi – o velikosti státu, o jeho roli v ekonomice a společnosti, o rozsahu veřejných statků. Rozpočet na rok 2012 proto bude muset být v tomto ohledu daleko ambicióznější.
V letošním roce skoro není možné nezmínit se o euru, minimálně proto, že tak se jmenuje časopis, který dnešní business breakfast pořádá. Přesto si myslím, že si mohl vybrat jiné jméno. Euro, neboli společná měna šestnácti evropských států (možná je jich vlastně více – Kosovo, Černá hora, Andorra, Monako, San Marino a Vatikán také používají euro), je problém. Je to problém pro všechny země, které ho přijaly, ale i pro ty evropské země, které ho nemají. Je to vážný problém, ale intelektuálně to moc zajímavé není.
Všechno už asi na toto téma bylo řečeno, argumenty jsou známé, jejich eventuální precizování není třeba. Dnes už ví skoro každý, že tak, jak se založila eurozóna, se měnové unie zakládat nemají. A že – jsou-li už založeny, a je-li mimoekonomickým zájmem je udržovat – bude to velmi nákladné. Jejich skutečné a velmi nemalé náklady se nesmějí zjednodušeně měřit v miliardách euro, poskytnutých na různé akutní záchranné operace, ale musí se měřit v dlouhodobě ztracených procentech tempa ekonomického růstu celého evropského kontinentu.
Nákladem jiného typu bude – bude-li euro pokračovat – i politická unifikace kontinentu (evropská měnová unie, EMU, bude totiž vyžadovat nejen evropskou fiskální unii, EFU, ale i evropskou politickou unii, EPU), nákladem bude i ztráta státní suverenity, resp. jejích dnešních zbytků a bude jím i ztráta demokracie, která v kontinentálních rozměrech – z definice –možná není.
Z pohledu ekonoma k euru není co nového říci. Snad je jen třeba zopakovat, že eurozóna není „optimální měnovou zónou“. Politika ve svých ambicích v tomto případě ekonomiku daleko předběhla, ale to už jsme tady jednou zažili. Jak to dopadlo, víme.
Václav Klaus, setkání časopisu Euro, Restaurace Mlýnec, Novotného lávka, Praha, 8. prosince 2010
Publikováno v týdeníku EURO dne 13. prosince 2010
