Prohlášení paní profesorky na jedné straně svědčí o uvědomělosti českých vědkyň a vědců, na druhé straně o krátkozrakosti vlády.

Je pravda, že do oblasti vědy jde nemálo prostředků. Nicméně ve srovnání s ostatními zeměmi to je pod průměrem zemí EU a v násobcích méně než investují do vědy vyspělé ekonomiky a země s vysokou kvalitou života. Tomu také odpovídají výsledky české vědy v mezinárodním srovnání. ČR je na špici v oblasti východní Evropy, ale o třídu níže, než jsou lídři západní Evropy. Navíc peníze, které jsou formálně evidovány v kapitolách financujících výzkum a vývoj, z části putují do soukromých firem a tedy jejich obecný užitek je omezen. Problém je pak v tom, že „Evropa nepotřebuje outsidery, ale partnery na úrovni“, jak si již vyzkoušeli mnozí naši výzkumníci.

Neoliberální ideologie současné vlády, podle které vše vyřeší trh, navíc pitoreskně modifikovaná v měřitelných kriteriích neměřitelných výsledků v pomyslné soutěži o omezené zdroje, je pro další rozvoj české vědy naprosto zhoubná. Nikde v Evropě nenajdeme systém, kde by se podle kvantitativního hodnocení přerozdělovalo 80 až 100 % finančních prostředků. Tento systém můžeme najít v USA nebo na Novém Zélandě a to pro přibližně 10 % kofinancování.

Překážkou dalšího rozvoje české vědy je několik faktorů; omezená perspektiva českých vědců na domácí půdě, její kvalitu nemotivující financování, neschopnost překonat resortní bariéry a téměř nemožnost prolnutí mezi základním, aplikovaným, průmyslovým výzkumem a inovační aktivitou.

Mezinárodní audit české vědy pak upozornil na její zásadní problém. Tím je absence logického rámce české vědní politiky. Základní otázka, kterou musíme klást je, co od vědy očekáváme, jaké obory chceme podporovat, jaké mají být priority směřování vědy při zachování nezávislosti vědeckovýzkumných institucí, jaké má být nastavení vědní politiky. Odpověď ale nelze již z principu očekávat od vlády postavené na neoliberální ideologii odmítající jakékoliv dlouhodobé úvahy bez záruky okamžitého zisku.