Nebudu se pouštět do podrobných biografických údajů, mimo jiné proto, že sám Stigler kdysi řekl, že „biografie zkresluje – spíše než osvětluje – pochopení podstaty vědeckého díla“. To je neobvyklý, ale velmi rozumný názor. Několik dat však uvést musím: svůj první významný článek napsal v roce 1939, první knihu vydal v roce 1941, profesorem na katedře ekonomie v Chicagu se stal v roce 1958 a setrval tam až do konce svého života. Zemřel 1. prosince 1991. Měl jsem příležitost se s ním setkat v září roku 1990 na konferenci Montpelerinské společnosti v Mnichově, kde se posadil do první řady a poslouchal můj projev na téma kolapsu komunismu ve střední a východní Evropě. Řekli jsme si potom pár slov.
O Stiglerovi jsem mluvil již dvakrát. Poprvé to bylo v Praze, na semináři pobočky ČSVTS ve Státní bance Československé v lednu 1983, měsíc poté, co mu byla udělena Nobelova cena. Text je k dispozici v mé knize Ekonomická věda a ekonomická reforma, Gennex&Top Agency, Praha, 1991. Později narozeným připomínám, že v roce 1983 u nás oslavovat Nobelovu cenu pro amerického, vysoce konzervativního, agresivně protržního a samozřejmě nemarxistického ekonoma Chicagské školy bylo velmi výjimečné.
O 15 let později, v roce 1998, jsem byl nesmírně poctěn pozváním, abych na University of Chicago přednesl poslední ze tří George Stigler Memorial Lectures* (s tím, že dvě předcházející pronesli jeho neméně slavní kolegové George Shultz a Milton Friedman). Mé dnešní zamyšlení ke stoletému výročí jeho narození je tedy z mé strany pokusem již třetím.
George Stigler byl více ekonomem pro teoretické ekonomy než pro politiky a vládní úředníky nebo pro laiky. Tím nechci říci, že by jeho učebnice The Theory of Prices z roku 1946 (pro vnitřní potřeby Ekonomického ústavu ČSAV přeložená do češtiny a vydaná v závěru šedesátých let) nebyla jednou z nejvíce používaných učebnic mikroekonomie vůbec, ale klíčové jsou – a to dodnes – jeho teoretické práce. Ekonomii věřil a příslušníky dalších společenských věd zlobil tvrzením o oprávněnosti „imperiálního charakteru ekonomie“, neboť byl přesvědčen, že ze všech společenských věd jedině ekonomie je vědou.
Byl mikroekonomem a teorii ceny považoval za „hlavní kořen ekonomické teorie“. Chování
ekonomických subjektů (jednotlivců i firem) se důsledně snažil vysvětlovat dvěma základními ekonomickými faktory – příjmem a cenou. V tomto ohledu šel až na samotnou mez – ekonom má pokračovat „v hledání rozdílů v cenách a příjmech tak dlouho, dokud nevysvětlí všechny změny v chování“.
Ekonomická teorie byla pro Stiglera deduktivním uvažováním na bázi jednoduchých behaviorálních předpokladů. Proto bylo nezbytné, aby byla vytvořena jako formální, abstraktní a konzistentní systém. Věnoval se jí celý svůj život. Za nejdůležitější považoval zkoumání důsledků státní regulace a státních zásahů na fungování ekonomiky a proto si v roce 1964 pro své vystoupení ve velmi prestižní funkci prezidenta Americké ekonomické asociace zvolil téma „Ekonom a stát“.
Vysvětloval v něm – na straně jedné – důvody nedůvěry ekonomů vůči motivům státu a – na straně druhé – důvody nedůvěry ekonomů vůči schopnosti státu jakékoli státní zásahy provádět. Toto odlišení je koncepčně zcela klíčové.
Stigler nechtěl, aby se ekonomie věnovala filozofování a amatérské politologii, a proto se zabýval empirickou analýzou kvality a efektivnosti hospodářské politiky. Nobelovu cenu v podstatě dostal hlavně za svou práci v oboru teorie ekonomické regulace, za článek z roku 1971 v Bell Journal of Economics, ve kterém revolučně argumentoval, že státní regulace konkurenci na trhu obvykle snižuje (nikoli zvyšuje), je většinou dělána ve prospěch regulovaných firem (nikoli ve prospěch spotřebitelů) a vede k horším výsledkům, než jaké by nastaly bez jakýchkoli regulací.
Stigler byl obhájcem standardní mikroekonomie (makroekonomii neuznával vůbec), byl stoupencem empirické analýzy, nikoli však ekonometrie. Nevěřil, že ekonomie může přinášet užitečné návody pro provádění hospodářské politiky státu, ale vtipně říkal, že – ať si o ekonomické teorii myslíme cokoli – „nelze popřít, že je ekonomická teorie ekonomů lepší, než ekonomická teorie kohokoli jiného“. Mám strach, že si i dnes u nás veřejnost i politici často myslí opak.
Bylo by možné dlouze popisovat řadu dalších Stiglerových teoretických příspěvků – k teorii trhu, k teorii oligopolu, k teorii firmy, k dějinám ekonomických teorií, ale za klíčový považuji jeho přínos k teorii informací, a to zejména díky článku The Economics of Information z roku 1961. Pro Stiglera informace – jako jakékoli jiné zboží – mají své náklady, a proto si ekonomické subjekty obstarávají jen tolik informací, kolik je pro ně ekonomicky racionální. Používal jsem to vždy jako argument proti obdivu k nekonečnému množství dat a faktů, kterými jsme dnes zaplavováni díky novým technologiím, protože spolu se Stiglerem vím, že každý z nás vždy hledá (a využívá) optimální velikost informací, nikoli jejich jakési maximum.
Stigler byl neuvěřitelně vtipný a jeho texty jsou plné glos typu „používání matematiky není zárukou dobré ekonomie, neboť řecká i římská abeceda nabízejí mnoho symbolů pro zmatené myšlenky“. V češtině máme jeho nobelovskou přednášku (v knize Oslava ekonomie, Academia, Praha 1994). Již dvacet let není mezi námi a jeho hlas chybí.
Václav Klaus, článek pro Newsletter CEPu, leden 2011
* Klaus, V., The Preaching of George Stigler and His Impact upon the End of Communism and the Formation of Free Society, George Stigler Memorial Lecture, University of Chicago, May 4, 1998. Dostupné online na www.klaus.cz/clanky/1641.