Lidé produkty v podobě zboží, budov a služeb nezbytně potřebují ke svému životu. Část lidí pracuje a produkty vytváří. Všechny pozemky, domy, nástroje, výrobní prostředky i nespotřebované produkty mají své majitele.

Lidé živící se prací potřebují k práci výrobní prostředky, případně jiný majetek. Čím dokonalejší výrobní prostředky používají, tím větší produktivity dosahují. Rozhodující část zvýšené produkce musejí jejich majitelům odevzdat. Část produkce musí odevzdat i ostatním nepracujícím. Produkty spotřebovávají všichni, vytváří je však jen někdo. Mnoho lidí uplatňuje na produkty nárok. Sociální systémy poskytují nárok na základě prosté existence nárokujícího. Tržní mechanismy vytvářejí nárok na základě vlastnictví. Pouze pracující mohou všechny nároky uspokojit.

Růst produktivity zvyšuje životní úroveň všech. Majetek (kapitál) vzniká úsporou spotřeby. Velkou část majetku získávají lidé bezpracně dědictvím. Bohatnoucí člověk spotřebuje méně, než získá (přitom nezáleží na způsobu získávání produktů). „Ideálně“ bohatý člověk nemusí pracovat a může žít pouze z „půjčování“ svého majetku.

Nájemník i dlužník musí být schopni vytvářet produkty nejen pro sebe a pro sociální systém, ale i pro stále rostoucí nároky vlastníků majetku. Získání vlastního majetku je proto stále složitější, pro mnohé i nemožné. Po uspokojení všech nároků ostatních a části svých potřeb jim nic nezbývá.

Pro kapitál je dnes výhodnější investovat do růstu produktivity v rozvojových zemích. Pracující v rozvojových zemích vytvářejí pro investory mnohem větší zisky, přitom dokáží i ušetřit a akumulovat vlastní majetek. V Evropě zhodnocování kapitálu a růst životní úrovně fungovaly dříve také.

Nyní už je v Evropě většina efektivně využitelné pracovní síly využita. Efektivní využitelnost lidské práce pro zhodnocování kapitálu klesá. Proto roste a bude dále narůstat nezaměstnanost. Nezaměstnané živí pracující, kterých ubývá. Potřeba pracujících ubývá i s růstem produktivity. Spotřeba pracujících i všech, které živí, však neroste. Nerostou jejich platy, ale produkují více. Z vyšší produkce je hrazen rostoucí nárok vlastníků. Získaný produkt však v Evropě nemají komu prodat, či půjčit (aby se jim to vyplatilo). Proto investují do rozvoje trhů v rozvojových zemích (my jsme konzumní boom také zažili). Získávají nové pracující a nové dlužníky, schopné platit z vlastní nadprodukce. Místní firmy ubývají a snaží se z posledních sil přežít. Společně se zadluženým státem musí platit úroky a dluhy.

Mnozí rozprodávají svůj majetek, aby mohli realizovat svoji spotřebu. Rozprodávají i půdu a naleziště surovin. Majetek se koncentruje v rukou stále menšího množství investorů. Otázkou zůstává, co budou miliony lidí bez majetku dělat, když jim ho k práci nikdo nepůjčí. A ztenčující se skupina pracujících rostoucí počet nezaměstnaných neuživí. Globální nadprodukce přitom neklesá, a v nově se rozvíjejících zemích jsou ještě miliony lidí, kteří se mohou zadlužovat a zhodnocovat kapitál.