Německá kancléřka udělala na poslední Radě EU velký politický manévr a přišla spolu s francouzským prezidentem s revolučním návrhem pro EU, o kterém se lze domnívat, že bude nejdůležitějším politickým projektem jejího kancléřství. Merkelová představila Pakt pro konkurenceschopnost EU, jinými slovy plán na vytvoření hospodářské vlády Unie. Jednoduše řečeno se jedná o nejvýznamnější politické nakročení k tomu, co mělo logicky následovat po zavedení společné evropské měny, a sice postupné vytvoření koordinované hospodářské politiky EU. Plán se nemá týkat jen členů eurozóny, jak si možná leckdo u nás mylně myslí. Účast na rozvinutí užší spolupráce v hospodářské politice je nabízena i těm, kteří zatím eurem neplatí.
I tentokrát si premiér došel předem pro schválení své evropské politiky na Hrad, jehož nepřátelský postoj k EU je notoricky známý. Smutné je, že ministr zahraničí Schwarzenberg sice používá proevropskou mluvu, ale nezdá se, že by bezradnost premiéra nějak viditelně kompenzoval. Reaktivnost a negativnost naší politiky je o to závažnější, že Merkelová ani Sarkozy nejsou žádní levičáci.
Výsledek je ten, že Praha dala (spolu s Londýnem) hned od počátku najevo, že její přístup k návrhům Berlína a Paříže bude velmi zdrženlivý. Nyní nastává období, kdy budou veškeré sporné detaily plánu teprve v diskusi upřesněny. Tím spíš je na škodu, pokud se česká vláda projevuje předem jako škarohlíd a ostentativní sólista, který dává hloupě najevo, že o spolupráci nestojí. Je namístě se ptát, co z takového postoje naši občané budou mít? Lze s jistotou říci, že pouze nevýhody. Naše země bude postupně odcházet do izolace a ani státy teprve aspirující na vstup do eurozóny nebudou mít zapotřebí se s Čechy o něčem bavit. Je něco jiného, pokud si zdrženlivou politiku vůči prohlubování integrace pěstuje ostrovní Velká Británie, která má velký vyjednávací potenciál. My nejsme ostrovní země, nemáme londýnskou City ani vojenskou a politickou sílu Velké Británie. Jsme středoevropský stát, který má nejužší hospodářské vazby přímo za humny, v klíčové zemi eurozóny.
Premiér Nečas označil plán Berlína a Paříže za politického yettiho: všichni prý o něm mluví, ale nikdo ho ještě neviděl. Místo vtipného glosování snahy ostatních členů EU o zlepšení pozice Evropy ve světě, bychom se měli zapojit do debaty o konkrétní podobě plánu. Například tím, že se jako středně velká země vyslovíme pro větší roli Evropské komise jakožto nezávislé instituce. Zatím si iniciativu drží pouze velcí členové EU a posiluje se tím mezivládní charakter celé akce. To není v zájmu malých a středních zemí. A už vůbec ne České republiky, která je hospodářsky závislá na eurozóně a jejím tahounovi Německu.
Lidé u nás přesvědčivou většinou hlasovali pro vstup do EU. Bylo vynaloženo hodně úsilí na mnoha diplomatických frontách, aby nováčci v EU nebyli členy druhé kategorie. Vzpomeňme si na tvrdá vyjednávání o různých přechodných obdobích po našem vstupu do EU. Ze strany ODS by bylo férové, zeptat se obyvatel ČR, jestli skutečně chtějí být občany druhé kategorie v EU rozdělené na jádro a periferii.
Česko vedené ODS nikdy nevynikalo aktivní evropskou politikou, protože ODS radši kritizuje to, co vymyslí ostatní. Nemá žádnou dlouhodobější vizi toho, kam by naše země měla v rámci Evropy směřovat. Věčné remcání a neochota spolupracovat s ostatními na něčem společném se zde vydávají za „vlastní názor“. Česko pod taktovkou ODS je v Evropě známo jako ten, o němž všichni ví, co nechce, ale o němž nikdo neví, co vlastně chce. Použijeme-li Nečasovu glosu, je konstruktivní evropská politika ODS něco jako yetti. Víme jen, že ODS to chtěla Evropě osladit. Hlavně aby to nakonec neosladila všem českým občanům!
