Na výjezdním zasedání předsednictva Evropského parlamentu v Dolce La Hulpe přednesl prezident Evropského parlamentu Jerzy Buzek projev o hlavních cílech v roce 2011. Můžete nás seznámit s hlavními prioritami EP pro rok 2011 a případně se podělit o svůj názor, zda by měl Parlament zaměřit svou pozornost i ještě na další témata?
Priority Evropského parlamentu na rok 2011 kopírují priority celé Evropské unie. Rok 2011 bude rokem, kdy EU spotřebuje značnou část své energie na řešení ekonomické krize. Země jako například Německo, Holandsko, Rakousko mají již silný hospodářský růst. Oproti tomu Řecko, Irsko nebo Portugalsko růst v Evropě brzdí a potenciálně ohrožují chod evropské měnové unie. Toto bude jeden z hlavních problémů, kterému se bude muset Evropská unie věnovat. Evropský parlament k řešení přispěje v rámci své legislativní práce.
Hospodářská krize v posledních letech zapříčinila také nárůst nezaměstnanosti a chudoby. I této sociální otázce se EU bude muset věnovat. Není možné, aby stále více občanů zemí 27 sociálně zaostávalo za svými šťastnějšími a bohatšími kolegy.
V souvislosti s událostmi v Tunisku, Egyptě a dalších zemích věnuje EU velkou část pozornosti tomu, co se děje v našem bezprostředním okolí. Jejím úkolem bude přesná analýza situace a zároveň posilování společné zahraniční a bezpečnostní politiky s pomocí co nejefektivnější práce evropské diplomatické služby, která byla ustanovena na přelomu tohoto roku.
Zorganizoval jste pracovní schůzku europoslanců ze zemí Visegrádské čtyřky a dalších nových členských zemí (Estonsko, Rumunsko, Bulharsko) se slovenským eurokomisařem Marošem Šefčovičem. O čem jste jednali a v čem podle vás spočívá hlavní přínos jednání v tomto formátu? Myslíte si, že je v zájmu nových členských zemí úzce spolupracovat? Má ještě podle vás stále opodstatnění - skoro sedm let od našeho vstupu do EU – dělení na staré a nové země?
Schůzky sociálnědemokratických europoslanců ze zemí Visegrádské čtyřky pořádáme pravidelně již od našeho vstupu do EU v roce 2004. I když se mnohdy naše názory na určité problémy a jejich řešení liší, mají nové členské země stále některé problémy společné. Jedním z těchto problémů, na němž se shodujeme, je malé začlenění lidí a úředníků z nových členských zemí do aparátů evropských institucí. Z tohoto důvodu jsme si tentokrát pozvali shodou okolností slovenského eurokomisaře a místopředsedu Evropské komise, Maroše Šefčoviče, který má personální záležitosti na starosti. Diskutovali jsme o tom, jakým způsobem zastoupení lidí z nových členských zemí zvýšit. Tento příklad ukazuje, že je úzká spolupráce nových členských zemí opodstatněná a v jejich vlastním zájmu.
Jak jsem zmínil, v některých případech se moc neshodujeme. Kupříkladu v otázce společné zemědělské politiky stojí převážně agrární země jako Polsko, Maďarsko a Rumunsko proti České republice, Estonsku či Slovinsku, které mají zájem na radikálnější reformě, díky které by se dalo využít více peněz na školství, vědu, výzkum a inovace než na zemědělskou politiku. I přes tyto názorové různorodosti má spolupráce nových členských zemí smysl. Ne abychom se nějakým způsobem vymezovali a neustále rozdělovali Evropu na staré a nové členské země. Smyslem této spolupráce by měla být naopak rychlejší integrace a srůstání kdysi rozdělené Evropy.
Pod vaší záštitou proběhla v Bruselu v EP na konci ledna již třetí tzv. Agora občanů. Agora občanů byla ustavena jako nový nástroj EP pro komunikaci s evropskou občanskou společností. Jak hodnotíte výsledky zatím poslední Agory a v čem je podle vás největší síla a přínos této platformy?
Evropský parlament je jedinou, všemi občany EU přímo volenou institucí. Poslanci by měli, podle našeho názoru, právě z tohoto důvodu neustále hledat způsoby, jak s veřejností, se svými voliči komunikovat. Snažit se zjišťovat názory a problémy této společnosti a zároveň také občany informovat o své práci a o navrhovaných řešeních.
Z tohoto důvodu byla před třemi roky v Evropském parlamentu poprvé uspořádána tzv. Agora občanů. Do EP bylo pozváno několik set zástupců jak organizované občanské společnosti, tak zájemců ze všech 27 států, za účelem diskuse na jednotlivá témata. Jako místopředseda parlamentu mám toto osobně na starosti.
V letošním roce jsme uspořádali Agoru občanů na téma rostoucí chudoby na pozadí finanční a ekonomické krize, kterou Evropa prošla. V zemích Evropské unie stoupla za poslední dva roky nezaměstnanost přibližně ze 17 na 23 milionů lidí. Další miliony lidí pracují na nejrůznější zkrácené úvazky. Toto má velký dopad na soudržnost rodin. Stále více dětí žije v rozdělených manželstvích. 20% dětí v Evropě podle nejnovějších statistik a výzkumů nemá dostatečné vzdělání a komunikační schopnosti. Problémy mají lidé žijící na venkově. Roste počet bezdomovců a podobně.
Poslanci Evropského parlamentu se snaží tuto situaci řešit a pomáhat lidem v nouzi. Nezvládnou to samozřejmě sami poslanci ani jednotlivé evropské instituce. Je potřeba spolupracovat jak s národními státy, regiony a městy tak i s nevládními organizacemi, které jsou s těmito skupinami a lidmi postiženými chudobou v přímém kontaktu. Agory občanů se zúčastnili zástupci ze všech evropských zemí. Z českých nevládních organizací bych zmínil například Katolickou charitu a zástupce odborů.
Jako odborníka na zahraniční politiku se vás nemohu nezeptat, s jakými pocity sledujete nejnovější vývoj v arabském světě. Mám na mysli samozřejmě události Jasmínové revoluce v Tunisku a současnou situaci, v nejlidnatější arabské zemi, v Egyptě. Domníváte se, že nás v arabském světě čeká vlna revolucí podobných těm, které způsobily pád sovětského bloku v roce 1989? Jste v otázce možnosti přechodu těchto zemí k plnokrevným demokraciím optimistou?
Události v Tunisku, Egyptě, Jordánsku, Jemenu a dalších arabských zemích, které se daly do pohybu, samozřejmě sleduji pozorně a s velkým zájmem. Už jako malý kluk jsem si přál více svobody a demokracie nejenom ve své vlastní zemi, tehdejším Československu, ale i jinde, kde lidé tyto svobody neměli. Do této oblasti patří naprostá většina arabského a muslimského světa.
Na rozdíl od zemí střední a východní Evropy se tento svět potýká s obrovskými, pro nás často nepředstavitelnými problémy. Ve všech jmenovaných zemích došlo k populační explozi. Více než polovina obyvatel je mladší 25 let. V těchto zemích většinou není práce. Náboženské a sociální zvyky neumožňují například mladým lidem založit rodinu, když k tomu nemají finanční prostředky. Vládnou zde totalitní a autoritářské režimy, které neumožnily po desetiletí rozvoj občanské společnosti. Naproti tomu má část mladých lidí prostřednictvím rozvoje informačních technologií přístup na internet a k sociálním sítím a především tito lidé usilují o změnu. Všechny uvedené okolnosti a tlaky způsobily současný pohyb.
Jsem optimistou, pokud jde o Tunisko. Mnozí Češi v Tunisku byli. Viděli, že alespoň některé části Tuniska jsou poměrně rozvinuté. Tunisko do značné míry splňuje předpoklady ke vzniku demokratického pluralitního systému.
V Egyptě je již situace mnohem složitější. Na jedné straně vidíme v Káhiře a dalších velkých městech vzdělanou vrstvu mladých lidí. Na straně druhé však na venkově panuje obrovská chudoba a negramotnost. Na rozdíl od Tuniska je egyptská společnost mnohem více religiózní. Rovněž bezpečnostní složky, hlavně armáda, jsou v Egyptě nesrovnatelně silnější. Z pohledu Čechů, Evropy a západního světa jde také o to, jak skloubit požadavky na větší svobodu, lidská práva a demokracii s potřebami stability. Nastal-li by v zemi, která má dnes přes 80 milionů obyvatel, chaos, anarchie, násilí a hlad, nepřineslo by to nic dobrého ani pro samotné Egypťany ale ani pro Evropu. Nedovedu si představit, kdyby se statisíce Egypťanů nebo Arabů vůbec, daly do pohybu, šly do Evropy žádat o politický azyl a hledat lepší život. Je v našem zájmu, aby byl přechod k otevřenější a svobodné společnosti spořádaným procesem, při kterém nebude docházet k násilí, ke krveprolití a při kterém bude alespoň do určité míry zachována mezinárodní stabilita.
Jestli se z toho sousední režimy poučí, měly by se začít snažit o větší otevřenost a podporu vzdělání vlastních obyvatel.
Závěrem jedna smutná otázka. V lednu jste se v Praze zúčastnil pohřbu Jiřího Dienstbiera, sociálnědemokratického senátora a prvního polistopadového československého ministra zahraničí. Jaká je vaše vzpomínka na tuto osobnost?
Jiří Dienstbier byl člověk, který většinu svého života zasvětil boji za svobodu, za demokracii, ale také za společnou sjednocenou Evropu. Jiří Dienstbier je jedním ze symbolů Sametové revoluce. Byl to on, kdo společně s Václavem Havlem a dalšími pracovali v Chartě 77. Byl to on, kdo symbolicky přestřihl na česko-německé i česko-rakouské hranici železnou oponu.
Na rozdíl od dnešních vrcholných představitelů v České republice Jiří Dienstbier vždy věděl, co znamená pro naši národní svobodu, nezávislost a suverenitu evropská integrace a Evropská unie. Proto se také, nejenom ve svém snění již v 70. a 80. letech, ale hlavně v době, když byl aktivně v politice, zasazoval o začlenění naší země do Evropské unie. Věděl, že země s takovým geopolitickým postavením a historií jako naše, může svobodně existovat jedině v rámci širšího integračního demokratického celku. Za to mu patří dík a myslím, že bychom mu měli všichni poděkovat.
