jsem rád, že se mohu spolu s Vámi zúčastnit této slavnostní chvíle, otevření – po 35 letech první – nové budovy Českého vysokého učení technického.
Tato budova se mi na první pohled líbí, ale nemám sebemenší ambice vyslovovat o ní jakékoli zásadnější soudy. To jsem před jistou dobou už jednou udělal, když jsem se vyjádřil k záměru za peníze daňových poplatníků nenapravitelně poničit vzácné a celosvětově ceněné pražské panorama. Rázem z toho vznikla politická kauza a mediální souboj srovnatelný snad jen s nedávnou akcí lékařských odborářů. S tím rozdílem, že té pyšné stavbě se snad podařilo zabránit, kdežto odboráři víceméně zvítězili.
Budova, kterou dnes ČVUT pro své studenty a pedagogy otevírá, je elegantní, je funkční, vypadá uměřeně a odpovídá svému účelu. Jde spíše o konzervativnější řešení, což je mé životní filosofii blízké. Měl bych snad říci, že když jsem v roce 2008 udělil její autorce, paní profesorce Aleně Šrámkové, státní vyznamenání, o existenci tohoto projektu jsem neměl ani tušení. O to více si dnes myslím, že můj tehdejší výběr nebyl chybou.
Architektura se – na rozdíl od některých jiných oborů – neodehrává v uzavřených laboratořích, izolovaných od naší každodennosti, naši každodennost naopak spoluvytváří. Svými projekty vstupuje do veřejného prostoru a výrazně ho ovlivňuje. Právě proto musí architektura a architekti unést, že se také mohou stát předmětem legitimní veřejné diskuse občanů, tedy neodborníků. Architekti se mohou od jejich zájmů a názorů v mnohém lišit, mohou s nimi nesouhlasit, mohou navrhovat řešení neotřelá, mohou se snažit veřejné mínění předbíhat, ale není možné, aby mezi tvůrci a konzumenty architektury vznikla příliš velká mezera. Ale to Vy jistě dobře víte.
Je evidentní, že studenti i jejich pedagogové dostávají pro studium a výuku svého vzrušujícího oboru kvalitní prostory. Nezbývá mi než Vám všem popřát, aby se Vám v tomto novém prostředí líbilo a dařilo. Aby to, co nám v nedaleké budoucnosti budete navrhovat a stavět, bylo alespoň tak zajímavé, neokázalé a tak poctivě přiznávající kontinuitu minulého se současným a budoucím jako tato úctyhodná budova, kterou právě společně otevíráme.
Děkuji Vám za pozornost.
Václav Klaus, ČVUT, Praha – Dejvice, 22. února 2011
