Před třiceti lety se odehrál ve Španělsku vojenský puč. Španělé si tuto událost připomínají a stále ještě analyzují události a historicky vyhodnocují jednotlivá svědectví. Ve všech médiích se skloňuje zkratka 23 F, což označuje třiadvacátý únor. Proč a jak chtěl generál Armada změnu zpět k diktatuře, šest let po přechodu k demokracii? Proč se dal generál Milans del Bosch ve Valencii do pohybu se svými tankovými jednotkami? A co se honilo hlavou podplukovníkovi Tejerovi, který je na slavných snímcích s pistolí v ruce u řečnického pultu parlamentu? Historická práce pokračuje a je vedena snahou nevycházet jen z výpovědí těchto lidí, kteří se brzy po svém pokusu ocitli před soudem.
Není to jen historie. Pro nás obsahuje tato vzpomínka dva zásadní aspekty, dvě poučení:
-
I pučisté, kteří se nemohli smířit s demokracií zaútočili na místo, kde se realizuje vůle lidu – na parlament.
-
Hlava státu – tehdy i dnes to ve Španělsku byl a je král Juan Carlos – má na starost věci, které jsou nadstranické a v zájmu všech.
Juan Carlos se v roce 1981 dostal do zoufalé situace. Jednou ze špiček pučistů byl jeho vojenský mentor Armada. Král sám začal pod ochranou Francisca Franca a demokracii se učil stejně jako občané jeho země. Po konfrontaci s názory všech politických stran, zprava, zleva, vystoupil a v riskantní situaci na sebe vzal odpovědnost. Oblékl si uniformu a v učebnicovém projevu vyzdvihl fakt, že vrchním velitelem španělských vojenských sil je on. Rozkázal vojsku navrátit se do kasáren. A uspěl. Dodnes je to základ jeho neotřesitelné pozice ve španělském politickém systému.
Ale zpět k parlamentní půdě. Demokraté i jejich protivníci se orientovali – vědomě či intuitivně – na parlament jako rozhodující platformu pro směřování země. Španělská demokracie obstála a funguje od té doby standardně – aniž by to byla nějaká selanka. Po puči vládl nejdřív jeden politický směr, pak dlouho druhý, pod vedením socialisty Felipe Gonzálese. Že demokratický systém je společná úloha, že nad demokratickými orgány stojí hlava státu a má ústavně danou kontrolní funkci, to se během únorových událostí ve Španělsku roku 1981 ukázalo opravdu učebnicově. Španělská společnost se dělí nejdřív na demokratickou část a na malé zbytky zastánců minulé totality. A teprve mezi demokraty dochází k diferenciaci na nějakou pravici a levici, což jsou stejně jen přívlastky bez vysvětlující hodnoty.Alena Gajdůšková