Jejich obsah je nezbytné přenést do vnitrostátního právního řádu do dubna roku 2016. Shodou okolností se jedná o příležitost, která naší obraně může vytrhnout trn z paty především v akvizicích, které za minulých vlád dlouhodobě budily negativní pozornost.

Američané v jedné své makroekonomické poučce mluví o protikladu „másla a zbraní“ – což je poměrně přesné přirovnání. Vojenský materiál je totiž silně specifický v mnoha ohledech a obchodování s ním podléhá v řadě států významné regulaci – aniž by se tomu někdo divil.

V České republice mi ale občas připadá, že stále nechápeme odlišnost armády od zbytku státní sféry. Nepovedené výběrové řízení na stavbu cyklostezky nebo nízké výkupní ceny mléka představují nepříjemnost – ale nemožnost zajistit adekvátní vybavení armádě je potenciální hrozba. A hrozby mají prioritu.

Nákupy vybavení pro armádu už ze své podstaty pramálo souvisí s tím, co nakupují jiné resorty, a upravovat je jedním zákonem je dlouhodobě příčinou obtíží při efektivním utracení i těch peněz, které nakonec obrana dostane.

Ve stávajícím zákoně sice přirozeně jsou výjimky umožňující zadat zakázku bez výběrového řízení – jde však o výjimky, které neumožní naplnit všechny potřeby resortu obrany, neboť jsou použitelné pouze za naplnění velmi přísných podmínek a pro relativně značně omezený okruh veřejných zakázek.

Nový zákon by akvizice měl zpružnit s důrazem na zpracování menších zakázek. Potřebujeme se soustředit na skutečně významné akvizice, jako nákupy vrtulníků nebo náhrada zastaralých bojových vozidel pěchoty.

Jezdit například ve 30 let starém autě by každý z nás nejspíš považoval za ostudu. Jenomže když v nich jezdí naši vojáci, tak nejenže to nevzbuzuje zrovna velkou hrdost, ale má to především negativní vliv na naši obranyschopnost. Jsme si vědomi faktu, že oblast veřejného zadávání je poměrně přísně regulována evropskou legislativou, ovšem dlouhodobě podporujeme rozsáhlejší využití čl. 346 Smlouvy o fungování EU, který umožňuje zohlednit specifika zakázek v oblasti obrany a bezpečnosti.

I nákupy „velkých“ zbraňových systémů může totiž navrhovaný zákon ulehčit. Prozatím si ale z panující praxe v resortu s trochou nadsázky připadám jako Alenka v říši divů chvíli po průletu králičí norou.

Za současné právní úpravy je totiž představitelná situace, kdy je v armádě zaveden určitý typ výzbroje, zhorší se bezpečnostní prostředí a potřebujeme toto množství zvýšit – a místo logického dokoupení už osvědčeného typu zbraně čelíme často administrativní nemožnosti takový materiál od téhož dodavatele pořídit. Jasné synonymum pro absurditu. Považuji za velice důležité bojovat proti podobným nesmyslům, které vedou jen k typové roztříštěnosti výzbroje. Přece jen v malé armádě, jako je ta naše, je pořízení třeba dvou různých obrněných vozidel jasným receptem na logistickou noční můru.

Nehledě na to, že vypsání nového výběrového řízení a jeho uskutečnění podle dosavadního znění zákona je časově nesmírně náročný úkon. A tak zatímco naši protivníci nespí a masivně zbrojí, my zpracováváme tuny papíru zadávací dokumentace.

Zvlášť markantní je to při působení našich vojáků v zahraničních misích, kdy se nejednou ukázala potřeba nakoupit urychleně materiál, který je pro úspěšné splnění úkolu nezbytný.

Logické by bylo v krátkém čase jej sehnat od místního obchodníka. Ne vždy je ale takovýto postup možný. Současná legislativa dost často znesnadňuje, aby vojákům byly vytvořeny adekvátní podmínky pro plnění náročných úkolů a zajištění vlastní bezpečnosti.

Netvrdím, že návrh zákona o zadávání veřejných zakázek je vše řešící spásný nástroj. To zdaleka není. Je to věc odhodlání lidí, kteří ho uchopí. Ale máme dvě možnosti – buď můžeme soustavně naříkat, jak se nám podle špatných pravidel špatně pracuje, anebo můžeme ta pravidla změnit. A za mě v tomhle případě platí výrok „Méně mluvit a více dělat“.