Pel nevinnosti stírá už z kroků, podnikaných v minulé dekádě. I s oporou v tom, co tehdy demaskoval Seymour Hersh, laureát Pullitzerovy ceny už z roku 1970 (za pravdu o vietnamském masakru USA). „Ve snaze destabilizovat Írán se Bushova administrativa“ – psal roku 2007 jeden z posledních Mohykánů žurnalistiky, ochotné šťourat do vosích hnízd i na stránkách, úkolovaných jinak „vyrábět souhlas“ („manufacturing consent“) - „rozhodla revidovat své priority na Středním východě. V Libanonu spolupracuje s vládou Saúdské Arábie, která je sunnitská, v podvratných operacích majících oslabit Hizballáh, šíitskou organizaci s Íránem za zády. Spojené státy se podílí i na podvratných operacích proti Íránu a jeho spojenci Sýrii. Vedlejším produktem těchto aktivit je podpora sunnitských extremistických skupin, vyznávajících militantní verzi islámu, které jsou vůči Americe nepřátelské a sympatizují s al-Kájdou.“   

Hersh poukázal už tehdy i na to, že „Spojené státy začaly financovat a podporovat syrské Muslimské bratrstvo, jež v roce 2011 sehrálo klíčovou roli v otevřené fázi destruktivní války, řádící teď napříč Levantou“.

V roce 2008 – navazuje Cartalucci - si „své aktivisty v Sýrii, Libanonu a na celém Středním východě a v severní Africe stáhl sám Státní department USA“. Aby je „zasvětil do nuancí průmyslu ´barevných revolucí´ Washingtonu a Wall Street“. „Bezprecedentní kampaně v režii Spojených států, zvané pak roku 2011 ´Arabské jaro´ a destabilizující Střední východ a severní Afriku.“ 

Státní department má pro dané účely nejen Národní nadaci pro demokracii (National Endowment for Democracy, NED), ale i řadu dalších „hnutí na povel“ (v přiloženém originále figuruje i link na jejich seznam). „Jejich agitátoři byli při různých příležitostech doslova sváženi do New Yorku, Washingtonu i dalších končin světa.“ Aby tu „před vysláním zpátky domů s úkolem svrhnout příslušné vlády absolvovali výcvik a inkasovali vybavení a finance“.  

V dubnu 2011 o tom vyšla pikantní faktografie i v New York Times. „Řada skupin i jednotlivců, přímo angažovaných v revoltách a reformách, valících se napříč regionem“ – stálo tu pod titulkem Povstání arabského jaro pomáhaly rozpoutat skupiny ze Spojených států – „včetně Hnutí 6. dubna egyptské mládeže, bahrajnského Střediska pro lidská práva i aktivistů horizontálních struktur typu Enstar Kádí v Jemenu má za sebou trénink a finance od skupin typu Mezinárodního republikánského institutu, Nového demokratického institutu a Freedom House, neziskových lidskoprávních organizací se sídlem ve Washingtonu.“

„Republikánský i demokratický institut“ – dodávaly New York Times -  „jsou volně napojeny na Republikánskou a Demokratickou stranu. Založil je Kongres a jsou financovány přes Národní nadaci pro demokracii (NED), vzniklou roku 1983 s cílem poskytovat granty na podporu demokracie v rozvojových zemích. Národní nadace inkasuje z Kongresu kolem 100 miliónů dolarů ročně. Spousty peněz dostává i od americké vlády, především Státního departmentu, i od Freedom House.“    

„Podpora teroristických skupin včetně al-Kájdy, uvedené do hry později“ – pokračuje už sám Cartalucci – „pod politickou  kamufláží ´Arabského jara´ byla očividně v plánu už roky předtím, než samo ´Arabské jaro´ začalo. S cílem svrhnout vlády, kladoucí odpor hegemonistickým ambicím Washingtonu a Wall Street.“ Coby „součást mnohem širšího scénáře izolace, obkličování a zadržování Ruska a Číny“. 

„Od roku 2001 se doslova z každé ze západních ´barevných revolucí´ vylíhly  teroristické armády se Spojenými státy za zády, usilující o rozdělení a zničení dané země.“ Zatímco v Libyi se to podařilo nadoraz, v Egyptě dokázala masivní občanské válce zabránit armáda. V „Sýrii, čelící invazi jak z Turecka, tak z Jordánska, je vlna násilí nejdramatičtější i nejvytrvalejší“, „nehledě na všechnu euforii napříč západními zeměmi a konspiraci uvnitř země“ však prokázala „schopnost Sýrie silám nastrčeným Západem odolat“ – „a celou tu vlnu změny režimů zlomit“. 

Senátor John McCain tehdy „pózoval fotografům hned vedle teroristických lídrů, včetně Abdula Hakima Belhadže, stojícího nyní v čele takzvaného ´Islámského státu´ v Libyi“. A na samém „vrcholu ´Arabského jara´ hýřil i předčasnými výhružkami na adresu Moskvy a Pekingu, že podobný chaos, inscenovaný Spojenými státy, dokáže destabilizovat i je“ (ba „dřív než překročí jejich hranice“).

„Přímá vojenská intervence proti Sýrii“, jež byla na spadnutí,  si – stejně jako ta, co zdecimovala Libyi – našla „falešné alibi nejen v boji za lidská práva“, ale právě i ve „snaze předejít humanitární katastrofě“. Tu říkanku zdiskreditovaly už „válečné zločiny USA a NATO, spáchané v Libyi“. Útok na Sýrii se nepovedlo spustit ani „inscenací s chemickými zbraněmi  na předměstí Damašku“. „Světová veřejnost, poučená podobnými podvrhy před invazí a okupací Iráku“ – i díky „profesionálním krokům diplomacie Moskvy“ – „válce už tentokrát dokázala předejít“.

„Oč víc bije do očí, že al-Kájda a ISIS v Sýrii i Iráku jsou přímým, záměrným produktem sponzoringu těchto skupin ze strany USA, NATO a jejich regionálních spojenců,“ tím víc se „jich Západ snaží využít jako záminky k přímé vojenské intervenci nejen v Sýrii, ale znovu i proti samotné vládě v Damašku“.

A právě tomu – i ostatním cílům chaosu na export – slouží i „nenadálá záplava běženců, valící se Evropou skoro jako na povel“. Ty „hordy otrhaných  uprchlíků, nahnané podél různých státních hranic“ se v „podání západních médií jakoby vynořily z oblaku kouře u evropských bran“. Jejich skutečným seřadištěm je však „Turecko, člen NATO od 50. let a jeden z nejbližších spojenců Ameriky v regionu“. Turecko „hostí ozbrojené síly Spojených států, včetně zvláštních sil jejích i CIA, vedoucích se sousední Sýrií válku cizíma rukama už od roku 2011“.          

A právě Turecko spustilo z ničeho nic „velice štědrou politiku ´otevřených dveří´, investující do těchto účelů peněžní částky i politický kapitál, postrádající logické vysvětlení“. Za jejich oponu dala nahlédnout i červencová zpráva Brookings Institution, nazvaná Co znamená turecká politika otevřených dveří pro syrské běžence. Píše se tu: „Turecko je dnes největším příjemcem běženců na světě. Od října 2013 se tu počet syrských běženců ztrojnásobil a dosáhl téměř dvou miliónů registrovaných azylantů. Cena, již za to Turecko platí, je značná. Na tyto účely se už, spěchají zdůraznit vládní činitelé, vynaložilo přes 6 miliard dolarů, a namítají, že jim mezinárodní podpora schází.“

Brookings Institution pak rozvádí do detailů, že Turecko to vše podniká v „koordinaci se západními nevládními organizacemi“. Tím méně si lze představit – dovozuje právem Cartalucci – že by „všichni ti běženci byli s to ´zmizet´ z ničeho nic a skončit u evropských břenů, aniž by to Turecko a tím spíš samy evropské vlády přinejmenším věděly nebo v tom měly rovnou prsty“.

Turecké „běženecké politice žádná altruistické pohnutky ruku nevedou“. Ankara je „jedním z klíčových protektorů teroristických operací v Sýrii“. „První v pořadí všech kolaborantů ve válce cizíma rukama proti svému sousedovi.“ „Doslova stovky nákladních vozů, zásobujících území pod kontrolou ISIS, nechá své hranice překračovat den co den.“ Přímo na syrském „území zřídilo v duchu politických instrukcí z USA ´nárazníkovou zónu´ či ´bezpečný přístav´, jímž proudí běženci a odkud zároveň operují terorističtí poskoci NATO“. Právě „běženci se zřejmě měli stát základem obyvatelstva     loutkového státu, který byl v severní Sýrii v plánu na teritoriu, dobytém bezletovou zónou NATO“.

„Teď se spousta těch běženců místo toho přesměrovává do Evropy.“ Není to přitom jen „syrský konflikt, odkud uprchlíci z Turecka zaplavují Evropu“. „Mnozí z nich jsou totiž napřed do Turecka expedováni z dějišť jiných operací NATO, včetně Afghánistánu a Pákistánu i Iráku.“ Turecko samo tak „slouží jako tranzitní zóna nejen pro teroristy, jimiž přikrmuje syrský konflikt, ale i coby sběrné centrum běženců ze zemí napříč Středním východem a severní Afrikou dřív, než se ve velkém přesouvají do Evropy“.

„Některé zdroje naznačují, že běžencům přímo pomáhá sama turecká vláda. Řecký list Kathimerini, který je filiálkou International New York Times, o tom v článku Spojitost proudu běženců s tureckým politickým obratem píše:

´Dramatický vzestup migrantů a běženců, valících se do Řecka hlavně ze Sýrie, je podle některých diplomatických zdrojů součástí politického obratu v geopolitické taktice Turecka. Tyto zdroje přičítají vlnu migrantů do východního Řecka politickým tlakům v sousedním Turecku, mířícímu k listopadovým volbám, a poslednímu rozhodnutí Ankary zapojit se do náletů Spojených států na pozice Islámského státu v Sýrii. Rozbory několika činitelů indikují, že k přívalu ze sousedního Turecka dochází ve chvíli, kdy turecké vedení na exodus pohlíží jinými očima nebo ho přímo aktivně podporuje.´“

Prazdrojem humanitárních katastrof, „líčených jako ´nenadálé´ a ´nečekané´ a zároveň i ´nezvratné´“, je tak „ve skutečnosti operační prostor, který je plně pod kontrolou Spojených států a NATO“. A odtud jsou - pod hlavičkou „zoufalých a vykořisťovaných běženců“ - z „Turecka do Evropy cíleně expedováni na bedra zmanipulované, vyděšené a neinformované západní veřejnosti“.

Překvapí to jen toho, komu uniká, že také „všechny inscenované teroristické útoky“ – typu toho na Charlie Hebdo i řady jiných – spáchaly „postavy západním zpravodajským službám důvěrně známé“. Z útočníků na francouzský satirický žurnál byli v „hledáčku francouzské bezpečnosti přes 10 let všichni bez výjimky“. A ta je – „čistě zvláštní náhodou“ – „přestala monitorovat právě 6 měsíců před atentátem“ (neb jí prý „na to schází zdroje“). Sotva se proto ubránit asociacím s „programem Gladio, rozvíjeným NATO v letech studené války“ – a založeným právě na „inscenaci teroristických útoků“, mající „vyvolávat doma strach a zajistit podporu válkám v zahraničí“.

„Poslední uprchlické krize se využívá k navlas stejným účelům.“ Celá „falešná debata, dirigovaná západními médii a západními politickými figurami, se točí kolem toho, zda všechny běžence bezvýhradně přijmout nebo kategoricky  odmítnout“. Aby i to „svedlo vinu za destabilizaci Středního východu a severní Afriky na jiné“ – a tím snáz razilo jako „řešení“ jen „ještě víc bombardování“.

O to méně je v podání mediálního „mainstreamu“ řeč jak o „roli západních zemí v devastaci regionu“, tak o tom, že „´uprchlická krize´ pramení hlavně  z území NATO, a ne zpoza jeho hranic“. Neboť „běženci jsou jen pěšáky, záměrně posouvanými po šachovnici tak, aby vyvolávali snadno předvídatelné reakce ze strany svých nepřipravených odpůrců – veřejnosti“. Zatímco „sociální inženýři“, kteří ty špinavé šachy inscenují, je „hrají ve 3D“, „západní veřejnost jim na ty tahy dětinsky skáče“. A stává se tak celé „konspirace“ nejen obětí, ale i „zoufale bezbranným komplicem“.

„Uprchlická krize“ je tak z jedné strany „nevyhnutelná nehledě na načasování a sílu povodně, již je Západ s to spustit a zmanipulovat“. „Destrukce planety ve jménu impéria, rozkradení zemí a vytunelování bohatství světa plodí nutně i nekonečný proud obětí, mířících za tím, oč byli okradeni, a k těm, kdo je okradli. Tak jak impérium expanduje a úměrně tomu roste i seznam jeho obětí, zhoršuje se i poměr mezi těmi, koho ještě asimilovat dokáže a kdo už je pro ně  nadbytečný.“

Právě to „potkalo už Římské impérium, když jeho úpadek překročil meze“. Na „konfrontaci místo spolupráce“ sází i Západ, jenž na té hraně balancuje dnes. „Skrečoval ekonomické vazby na Rusko, Číně se odcizil a se Středním východem, severní Afrikou a Střední Asií vede války bez konce.“ Jako na dlani už je i jeho snaha „rozdělit a ovládnout Jihovýchodní Asii“. Jít za tím cestou „podněcování terorismu a politické subverze ignorujících vše, co se na respektovanou světovou mocnost sluší“.