Mýty se hroutí jeden za druhým. Hlavně zásluhou ruské, ale i jiné historiografie z posledních let. Bubák o „totálním postátnění“ se zadřel pod kůži i „levici“ na baterky. Přesně opačně, než se to dodnes omílá, to bylo i v daném případě. Konkrétní fakta posbíral Alexandr Samsonov:
Když Stalin zemřel, bylo „v zemi na 114 tisíc dílen a podniků nejrůznějšího zaměření – od potravinářských a kovoobráběcích až po klenotnictví a chemický průmysl! V těchto podnicích pracovalo na 2 milióny lidí, produkujících 6 % hrubé průmyslové výroby Sovětského svazu. Družstva („artěli i kooperativy“) produkovala 40 % nábytku, 70 % kovového nádobí, více než třetinu veškerého prádla a skoro všechny dětské hračky. Podnikatelé tak hráli důležitou roli v lehkém průmyslu, nejproblematičtějším sektoru sovětského impéria. V podnikatelské sféře pracovalo kolem stovky konstrukčních kanceláří, 22 experimentální laboratoře a dokonce i dva vědeckovýzkumné ústavy. Možná překvapí, že v rámci privátního sektoru fungoval i vlastní (nestátní) penzijní systém! Družstva svým členům mohla poskytovat úvěry na akvizici inventáře, vybavení, výstavbu bytů či nákup skotu.“
Rozvětvený a produktivní nestátní sektor navazoval na tradici ruské občiny. Sovětská „družstva však nebyla primitivním přežitkem polofeudální Ruské říše. Nevyráběla jen ty nejjednodušší předměty typu dětských hraček, ale prakticky všechno spotřební zboží.“ V „poválečném období to ve vzdálenějších provinciích bylo na 40 % vybavení celé domácnosti (nádobí, nábytku, obuvi, oděvů atd.).“
„Například prvé sovětské rozhlasové přijímače (1930), jejich novější generace (1935) i prvé televizory (1939) vyrábělo leningradské družstvo ´Progress-Radio´.“ Leningradské družstvo „Stoljar-strojitel“, produkující za NEPu saně, kola a chomouty, se od 50. letech – tehdy už pod názvem „Radist“ - zařadilo mezi lídry na trhu nábytku i rozhlasových přijímačů. Podobný boom i tržní podíl zaznamenalo i jakutské družstvo „Metallist“, gatčinský „Jupiter“ a „tisíce jim podobných“.
Ve „stalinském SSSR“ se tak „nejen rozvíjelo, ale rozvíjelo bouřlivě skutečné, produktivní podnikání, a ne to parazitně-spekulantské, s jakým se roztrhl pytel v letech gorbačovské ´perestrojky´ a liberálních reforem, jež v mnohém tvář naší ekonomiky spoluurčují dodnes.“ V „´totalitním´ státu pro iniciativu a kreativitu existoval široký prostor“. Právě „pod ochranou státu, a ne napospas ´divokému kapitalismu´“, „korupci, srůstání státního aparátu s organizovaným zločinem, raketeeringu, mafiánským ´střechám´ atd.“.
„Stalin a jeho stoupenci význam, která má soukromá iniciativa pro národní hospodářství, chápali a rozhodně čelili snahám tento sektor znárodnit. Šepilov a Kosygin v celostátní ekonomické diskusi, která proběhla v roce 1951, kolchozní záhumenky a svobodu pro družstva obhajovali. Tak jako sám Stalin v ´Ekonomických problémech socialismu v SSSR´ (1952).“
„A tak navzdory mýtu, že za Stalina se ´všechno zabíralo´, se právě v tomto období zformoval a zdařile fungoval systém podnikání čestného, produktivního, a nikoli lichvářského a spekulativně-parazitního.“ Podnikání, jemuž „nehrozilo ani zneužití pravomoci a korupce byrokratů, ani bankovní lichva a banditismus“. Právě „za Stalina se tak aktivně utvářel specifický model, v němž soukromé podnikání racionálně doplňovalo státní průmysl“.
Nestátní podnikatelská sféra byla „značně vlivným sektorem ekonomiky země“. V „letech války vyráběla dokonce i zbraně a munici“. „Družstva disponovala i moderními technologiemi a vlastním výrobním parkem.“ V tehdejším „Sovětském svazu se podnikání – v podobě výrobních a řemeslných družstev – těšilo všestranné podpoře. S růstem počtu členů družstev na 2,6 násobek se počítalo už v první pětiletce.“
„Zvláštní usnesení sovětské vlády a ÚV VKS(b), vydané počátkem roku 1941, garantovalo družstvům nedotknutelnost vůči papalášskému vměšování.“ Kladlo „důraz i na závaznou volitelnost vedení výrobních družstev“. A „na dva roky je osvobodilo i od veškerého zdanění a státní cenové kontroly“. Takže „jedinou závaznou podmínkou bylo, že jejich maloobchodní ceny nepřekročí ty ve státním sektoru o víc než 10 – 13 procent“. A to „za situace, kdy na tom státní podniky, nemající žádné úlevy, byl hůř“. A „aby papaláši nemohli družstva ´přitlačit ke zdi´, stanovil stát i ceny, za něž se družstvům poskytovaly suroviny, vybavení, skladové prostory, doprava a obchodní objekty. Prostor pro korupci tak byl prakticky vyloučen.“
„Polovina
těchto úlev zůstala v platnosti dokonce i v nejtěžších letech Velké
vlastenecké války.“ A „po válce jich družstva dostala ještě víc, než
v roce 1941. Obzvlášť ta družstva, v nichž byli zaměstnáni invalidé,
jejichž počet válka dramaticky zvýšila.
V době poválečné rekonstrukce země byl rozvoj družstev jednou ze stěžejních
státních priorit. Dát dohromady družstva v různých rezidenčních centrech
bylo úkolem, svěřovaným spoustě
vedoucích pracovníků, hlavně z řad bývalých frontových vojáků.“
Byl to právě Chruščov, kdo velel hejnu sarančat i v tomto případě. „Co se kultivovalo po desítky let, rozbořil už za pár roků. O postátnění všech družstevních podniků do roku 1960 padlo rozhodnutí už roku 1956. Výjimky se připouštěly jen v případě malovýroby předmětů každodenní spotřeby, uměleckého průmyslu a družstev invalidů.“ I „těm všem byl ovšem zakázán stálý maloobchodní prodej“.
„Družstevní majetek se vyvlastňoval bez náhrady. Bylo to nespravedlivé. Aktiva družstev pocházela z poctivé tvrdé práce, často po dlouhé roky, ne-li celé dekády. Sloužila společnosti, byla produktivní. Pogrom na soukromá družstva, jež nesla společnosti a státu užitek, byl jednou z mnoha lumpáren, které na SSSR Chruščov spáchal.“
Podobně jako arbitrární likvidace venkovských záhumenků, jež – v zemi poničené hitlerovskou agresí a válkou – vyhrotila i potravinový problém.
Fanatikům zmrzačených dějin stoupne adrenalin. Kdo si ten masochismus odepře, rázem je o další klapku na očích lehčí.Предприниматели Сталина