Svátek ženské emancipace trvá již sto let a jeho význam i obsah se mění a vyvíjí. Jde o civilizační výzvu, nikoliv dobovou kulisu. Mysogyní uvažování starověkých biblických národů ovlivnilo i středověkou patriarchální kulturu. Ještě v　16. století tridentský koncil projednával otázku existence či neexistence ženské duše. Katolíci se sice hlásí k　mariánskému kultu a brání se, že žena bez duše byl jen zlomyslný mýtus šířený osvícenci a protestanty. Ale dodnes žena není církevním dogmatikům dost dobrá, aby mohla být knězem.

Až měšťanský demokratismus nastolil otázku občanství a s　ním i problém rovného volebního práva žen. Silně se to projevilo během velké francouzské revoluce koncem 18. století Ale tehdy ještě ženy nebyly zahrnuty do všeobecného volebního práva, přes různé naléhavé požadavky radikálních žen i řady vzdělanců.

Další sociální vlnou, která v Evropě oživila emancipační hnutí, byl revoluční rok 1848. Fourierista Victor Considerant znovu ve Francii prosazoval zrovnoprávnění žen. V　jeho listu “Phalange” např. publikovala průkopnice této myšlenky Flora Tristanová. Tato žena m.j. pronikla v　přestrojení za Turka do britského parlamentu, do kterého jinak ženy vůbec nesměly. Ve volbách do francouzského ústavodárného shromáždění v　roce 1849 ale ženy zvoleny zase nebyly. Na kandidátní listině se sice objevila známá spisovatelka George Sandová, ale jen z　propagandistických důvodů.

Vliv francouzské revoluce působil i v　USA. Zde měly v řadě států alespoň majetné ženy právo na zastoupení (podle zásady není zdanění bez zastoupení). Ale všeobecné volební právo žen se do americké ústavy nepodařilo dát. Také ve Velké Britanii byl v　roce 1867 zamítnut návrh od J.S.Milla na volební právo žen. První zemí, kde ženy dosáhly volebního práva byl v　roce 1893 Nový Zéland. Následovala Austrálie 1902 a Finsko 1906. V　Rusku uznala volební právo žen už prozatímní vláda v　roce 1917, nová Československá republika hned v　roce 1919.

V　USA nakonec bylo volební právo žen vyřešeno v　roce 1920 XIX. dodatkem ústavy (přitom černochům a indiánům bylo přiznáno už v　roce 1870 XV. dodatkem). Ve Velké Britanii dosáhly ženy hlasovacího práva až v　roce 1918, zcela rovného dokonce až v　roce 1928. Francie dokonce až v　roce 1944, Lichtenštejnsko 1984 a švýcarský kanton Appenzell-Innerhoden až v　roce 1991 (!).

Rakousko-uherské zákonodárství kandidaturu žen nestanovilo, ale ani nezakazovalo. Toho využilo ženské hnutí v　Čechách a usilovnou kampaní prosadilo, že v　roce 1912 byla zvolena jako první žena vůbec do Sněmu království českého spisovatelka Božena Viková-Kunětická. V　té době nešlo jen o právo volit a být volen. Složitý byl i boj za právo žen na vzdělání. První doktorát na Universitě Karlově byl udělený ženě za studie filosofe v　roce 1901. první architektka a komerční inženýrka absolvovali až v　roce 1921, právnička v　roce 1922.

Svět po první světové válce byl už jiný. Washingtonská deklarace z　října 1918 obsahovala zásadu, že žena bude postavena na roveň muži”. Skutečná emancipace nebyla naplněna prosazením formálních občanských práv. Nerovné zacházení přežívalo a do dnes přežívá v　řadě oblastí sociálních a ekonomických práv. Ženy jsou diskriminovány na trhu práce i v　zajištění na stáří. Zastoupení žen v　politice a dalších významných funkcích je stále nízké. Proto otázka ženské emancipace je trvalou a určitým způsobem se k　ní hlásí různé myšlenkové a poltické proudy.

V　zemích východní Evropy zdomácněl mylný názor, že Mezinárodní den žen je svátek, který si vymysleli komunisté. Ve skutečnosti MDŽ vzniklo ještě před I. světovou válkou, kdy po komunistických stranách nebylo ani vidu ani slechu. Tento svátek byl inspirován 8. březnem 1908, kdy do newyorských ulic vyšlo na 20 tisíc švadlen, aby pod heslem “Chléb a růže” protestovaly proti krutým pracovním podmínkám a nízkým mzdám. Touto akcí nakonec dosáhly svých požadavků.

V　srpnu 1910 na mezinárodní konferenci socialistických žen v　Kodani byla přijata výzva Clary Zetkin ke každoročnímu solidárnímu setkávání věnované emancipaci žen. Hned v　dalším roce 1911 proběhly v　Německu, Rakousku-Uhersku, Švýcarsku a Dánsku první oslavy Mezinárodního dne žen, které se staly dnes již tradicí pro celý svět. V　roce 1975 bylo MDŽ oficielně uznáno OSN. Pokusy českého parlamentu vypustit tento den z　kalendáře byly proto přinejmenším nekompetentní.

Pravdou je, že MDŽ se zejména v　letech velké hospodářské krize změnily zejména vlivem komunistické levice v　bojové demonstrace, s　blížící se II. světovou válkou, také na demonstrace proti fašismu a válce. Pravdou je i to, že oficiózní charakter oslav MDŽ za minulého režimu poněkud tento den zprofanoval. Ale otázka ženské emancipace je stále významná. Feminizace chudoby ve třetím světě je značná. A i v　těch nejvyspělejších zemích se s　nárůstem aktuálních sociálně ekonomických problémů může postavení žen znovu zhoršovat.

Ženské hnutí je někdy zpochybňováno odkazem na militantní feminismus s　jeho anarchistickými a antimužskými excesy a někdy až esoterickým vzýváním mýtické ženské energie. Ale tento přístup, který se　objevil v　70. letech minulého století, už poněkud vyčpěl. Postfeminismus už nechce mužský svět rušit, ani ženský svět mechanicky přirovnat k tomu mužskému. Neusiluje o genderově nerozlišené lidství, ale hlásí se k　nezastupitelné ženské zkušenosti, která je k　té mužské komplementární a je s　ní vzájemně kultivující. A především praktická zkušenost jak značná je genderová nerovnost v celém komplexu lidských práv je tím, co mobilizuje a co činí MDŽ stále aktuálním svátkem.