ČR se léta snaží udržet konkurenceschopnost tím, že tlačí dolů úplné náklady práce. Jsme zhruba na úrovni ¼ rozhodujících členských států EU. To umožňuje pronikat na trhy nižšími cenami nebo dosahovat lepší míry zisku. Ale tato konkurenční výhoda postupně slábne a stabilita veřejných financí a koupěschopná poptávka obyvatelstva představuje významný limit. Mělo by platit, že vyšší úroveň pracovních nákladů by měly mít státy s vyšší produktivitou práce.  

Na mzdové náklady má vliv dynamika, diferenciace a míra zdanění hrubých příjmů. Tady jsou značné rozdíly mezi ČR a srovnatelnými zeměmi. Ještě větší rozdíly jsou, pokud jde o povinné odvody zaměstnanců a zaměstnavatelů do sociálně ochranných fondů. Více solidární jsou systémy ve Francii nebo Německu, více privátní jsou např. ve Velké Británii či Irsku. Liberálové jsou pro substituci veřejného zajištění individuální aktivitou, to ale znesnadňuje nízká výdělková hladina.  

Prof. Michal Mejstřík, člen NERV, varoval před tím, aby schvalování reformních zákonů probíhalo bez analýzy dopadů. To je nepochybně správná myšlenka. Jen je třeba říci, že vedlejší náklady práce představují významnou spojnici mezi ekonomickou a sociální sférou. A ČR patří historicky k zemím s vyšším stupněm sociální solidarity. V detailu u nás byla nižší výdělková úroveň a relativně vyšší sociální a zdravotní péče. Odvodovým zatížením (28 % důchodové pojištění, 2,3 % nemocenské pojištění a 13,5 % zdravotní pojištění) se ČR řadí k zemím, jako je Francie, Belgie, Holandsko či Německo.  

Říci jako NERV, že nižší náklady práce odbrzdí českou ekonomiku, je zavádějící. Platby zaměstnavatelů na sociální plnění se u nás dlouhodobě snižují. Na úplných nákladech práce se svými odvody dnes podílejí cca 22 %. To se týká i podpory vzdělávání, bydlení zaměstnanců a různých benefitů a dalších nepovinných požitků. Pokud jde o jednotkové náklady práce v paritě kupní síly, tak ze zemí EU je mají nižší než ČR jen země jako Rumunsko, Bulharsko, Slovensko nebo Pobaltí.  

Šetřit je příkaz doby. Problém je, že firmy i vláda chtějí šetřit jen na lidech. Další snižování odvodů zaměstnavatelů by byl jednostranný akt. Připomínám, že v současnosti ze svých prostředků zaměstnavatelé odvádějí z vyměřovacího základu 9 % na zdravotní pojištění, 2,3 % na nemocenské pojištění, 21,5 % na důchodové pojištění a 1,2 % na státní politiku zaměstnanosti. V rámci reforem chtěla vláda snížit sociální odvody firmám za zaměstnance o 2 procentní body. Chybějící zdroje měly být do systému pojištění vráceny absurdně tím, že je zaplatí zaměstnanec ze svého hrubého příjmu. Zaměstnancům by se tedy o příslušnou částku snížila čistá mzda.  

Šetření nabývá někdy doslova bizarních forem. Usnesení Nejvyššího správního soudu z prosince 2010 potvrdilo že statutární zástupci firem nesmějí nárokovat nemocenskou nebo zápočet penzijního pojištění, protože nesmějí být zároveň zaměstnáni na podobné pozici. Přitom u stovek tisíc malých firem je tato situace zcela běžná. Desítky tisíc lidí tak najednou nevědí, jestli nepřijdou o svůj nárok. Otázkou také je, zda berní úřady mohou uznat odvedené částky jako daňově uznatelný náklad.  

Vládní tanec mezi vejci, který jsme mohli v posledních dnech vidět, je vizitkou bezkoncepčnosti. Pokud nechceme oslabit solidaritu veřejných ochranných fondů, pak nemůžeme snižovat jejich příjmy. Manévrovací prostor při rozhodování jak příslušné fondy naplnit, může poskytnout pouze další růst produktivity práce a s ním i vyměřovacího základu pro příslušné odvody. A kompenzovat to blíže neurčeným výnosem nepřímých daní (DPH) je metoda nepříliš transparentní a hlavně přenášející břemeno na masu nizkopříjmových spotřebitelů. Tohle by si měla vláda uvědomit, než zase přijde s nějakým návrhem na změny v systému sociálního a zdravotního pojištění, aniž by měla jasno, jaké to bude mít dopady.