Svatý Martin na bílém koni do Nuslí letos opět nepřijel. Zastoupili jej tedy alespoň tučňáci.
Mluvím o členech někdejšího zastupitelského klubu ZZZ ANO, který se nově přejmenoval na Klub Tučňák. Docela dobře zvolené jméno, i když proč se náš radniční časopis jmenuje právě Tučňák, když tu nemáme ani ZOO ani Antarktidu, je pro mě dosud nevyřešenou záhadou. Jsem na tom tak nějak podobně jako pan Šplíchal, který se, pokud vím, nedozvěděl, zda se bude v koupališti Lhotka chovat násada ryb pro tučňáky a kterého z jeho kolegů Praha 4 vlastně adoptovala.
Prostřednictvím květů máku na klopách jsem už před začátkem jednání, s povděkem zaznamenal, že si mnozí zastupitelé podobně jako my vzpomněli na Den válečných veteránů. Dokonce se začínalo minutou ticha, takže mi ani tak nevadilo, že to bylo tradičně se zpožděním. Pak už to však bylo – opět tradičně – horší.
Když se teď probírám svými poznámkami, tak mi zpětně vůbec není jasné, jak mohl úvodní blok, než se vůbec začalo pořádně jednat, trvat téměř tři čtvrtě hodiny. Tahanice o program jednání byly zkrátka zase jednou důkladné. V popředí zájmu byl interpretační spor, zda vůbec lze bod, který je dle jednacího řádu „pevně zařazen“ na konec, přesouvat někam do poloviny. Po důkladné přestřelce technických a faktických poznámek, které usnadnila nová funkce místního elektronického systému „přihlásit se s technickou“, nakonec přeci jen došlo na hlasování o návrzích a ukázalo se, že napárovat funkci „technická“ na tlačítko „proti“ není nejlepším řešením, protože špatné načasování mačkání cvičí s výsledky. Pokrok se zkrátka nerodí snadno.
Žádná změna programu následně neprošla. Nebyl přítomen žádný erudovaný kritik, který by zhodnotil, zda se moderní nastudování hry „Mnoho povyku pro nic“ přiblížilo kvalitám Shakespearovského originálu.
Když už se konečně začalo jednat, tak to zase stálo za to. Starosta Štěpánek představil podle mého docela rozumný koncept jednoduchých pravidel pro rozpočtové provizorium, které hrozí, pokud se na pražském Magistrátu neschválí kvůli tahanicím o trafiky a mladé revolucionáře včas nový rozpočet a Praha 4 nebude vědět, kolik peněz shora dostane. To zřejmě vyvedlo klub TOP 09 z míry natolik, že si vzal pětiminutovou přestávku, která se v duchu nejlepších místních tradic protáhla na minut 11 a půl. Obecný argument opozice byl, že se má počkat, až jestli Magistrát skutečně rozpočet neschválí, a teprve poté operativně řešit situaci namísto stahování kalhot daleko před brodem. Argumenty opozice ovšem většinou pouze znějí a maximálně zavdávají příčinu k nekonečným kolečkům faktických poznámek nebo nedejstarosto k přestávám na poradu. Asi nejvíc mě z celé debaty překvapilo, že Petr Štěpánek přímo odpověděl na přímou otázku Jana Petra. Jeho odpověď přitom jistě potěšila Jakuba Horáka.
Byl jsem na zastupitelstvu ještě mnohem déle a viděl ještě mnoho zajímavých věcí. Například volbu předsedy Výboru pro energetické úspory, který bude za plný měsíční plat uvolněného zastupitele hledat úspory pro městskou část a který mi připomíná ten starý židovský vtip, jak se Kohn chlubí Roubíčkovi, že si pořídil poradce a že už nemá žádné starosti, protože všechno řeší ten poradce, kterému platí 50 tisíc měsíčně. Roubíček chce vědět, kde na to Kohn vezme a Kohn povídá: „No to je jeho první starost.“ Také jsem viděl docela působivé vystoupení zástupců nespokojených nájemníků, kterým byla před volbami slíbena privatizace obecních bytů, na kterou se ale nějak pozapomnělo. Tak nabito v jednacím sále nebylo snad od doby, kdy se řešila pověstná cesta na Kypr bývalého starosty. A v neposlední řadě jsem viděl obvyklé množství přestávek, které bez výjimky výrazně přesahovaly původně stanovenou dobu.
Jako obvykle jsem chtěl vydržet až do konce a jako obvykle jsem nevydržel. Když jsem se v podvečer stal dobrovolným svědkem disputace, jestli má cenu žádat Magistrát o svěření pozemku, když už tam stejně leží desítky ne-li stovky nevypořádaných žádostí Prahy 4, nebo je lepší odkázat žadatele, aby se s Magistrátní úřední vydrou šel prát sám, došlo mi, že je mnoho příjemnějších způsobů jak zabíjet produktivní čas. Cestou ven mě z mikrofonů v předsálí doprovázel jakési dohady, zda byl nebo nebyl Návrhovému výboru řádně doručen protinávrh.
Tím po nějakých pěti a půl hodinách skončila má další nuselská anabáze, nikoliv však samotné jednání, které bylo stále teprve v jednom z mnoha podbodů bodu šest z patnácti. Kolují legendy, že prý existují zastupitelstva, která nejsou neustále přerušována přestávkami, a že jsou snad dokonce obce, kde je dvouhodinové jednání považováno za neobvykle dlouhé. Našemu politicko-etnografickému oddělení se však tyto zkazky dosud nepodařilo ověřit.
Obrázek: Wilfried Wittkowsky @ Wikipedia
