Žádné otázky předem jsem ale nedostal, takže budu stručně reagovat na diskuze a polemiky těchto dní:
Osobně jsem přesvědčen, že Češi (většinově) nejsou ochotni vyměnit větší bezpečnost za menší osobní svobodu, když chtějí co největší svobodu - a současně požadují větší bezpečnost. Alespoň ne v této době, jak je to ostatně patrné z veřejně projevovaných nesouhlasů s odposlechy telefonních hovorů, e-mailové a další virtuální komunikace na sociálních sítích…Přitom zvýšení bezpečnostních opatření jde vždycky na úkor občanské svobody.
Pamatují na to i ústavní zákony. Je třeba citovat článek 14 Listiny základních práv a svobod, kde odstavec 1. zaručuje všem svobodu pohybu a pobytu – a v odstavci 3. doslova uvádí: „Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích.“.
Další ústavní zákon o bezpečnosti České republiky ve svém článku 2 dává možnost vyhlásit tzv. nouzový stav mj. i v případě ohrožení „vnitřního pořádku a bezpečnosti, životů a zdraví, majetkových hodnot … (ve značném rozsahu)…“. Podle následujícího článku „Bezpečnost České republiky zajišťují ozbrojené síly, ozbrojené bezpečnostní sbory, záchranné sbory a havarijní služby.“. Článek 5 pak svěřuje rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu v případě nebezpečí do rukou vlády (event. předsedy vlády s následným souhlasem celé vlády), přičemž toto vyhlášení může být zrušeno pouze Poslaneckou sněmovnou.
V této době samozřejmě nejsou splněny podmínky pro takové rozhodnutí – a snad tato situace ani nenastane, mj. díky poměrně přísné české azylové a migrační legislativě, ale i jejímu striktnímu dodržování ze strany ministra vnitra a jeho rezortu, na němž i přes kritiku a tlak ze strany EU setrvávají. Ostatně právě státy EU, které naši republiku odsuzují pro přístup k imigrantům, svou legislativu a opatření náhle zpřísňují… Ale o tom a dalším jsem již psal v předchozích svých článcích (viz samostatná sekce „Problematika imigrantů“ na mém webu: www.miroslavantl.cz).
Drže se tématu, zmíním ještě tzv. krizový zákon, který rovněž stanoví možnost omezit mj. svobodu pohybu a pobytu, právo na nedotknutelnost osoby a nedotknutelnost obydlí, a to za nouzového stavu nebo za stavu ohrožení státu na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu.
Aktuálně se dále diskutuje i o tom, kdo nese odpovědnost za bezpečnostní situaci v ČR a bezpečí občanů, přičemž od bezpečnostních expertů (z řad bývalých zpravodajců) slyšíme, že jsou to pouze a jen politici. Podle mého názoru to však není tak jednoduché. Určitě je to věc vlády, což však nejsou vždy jen politici… Ale je to i odpovědnost zpravodajských služeb (ZS), když rozhodování vlády v otázkách bezpečnosti závisí zejména na informacích od Bezpečnostní informační služby (BIS), Vojenského zpravodajství (VZ) a Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI). Jejich činnost, včetně působnosti, oprávnění aj., ale i kontrolu nad nimi, zastřešuje Zákon o zpravodajských službách ČR, který je společný pro všechny tři zpravodajské služby. Tento zákon speciálně upravuje ÚZSI. Kontrolu pak svěřuje vládě a Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Úpravu BIS a VZ najdeme v samostatných zákonech, které mj. upravují i kontrolu zpravodajských služeb dolní komorou Parlamentu ČR (prostřednictvím speciálních komisí). A vláda mj. právě na základě informací ZS rozhoduje např. o vyhlášení nouzového stavu a dalších mimořádných stavech – a navrhuje legislativní opatření.
O těch pak dle svých jednacích řádů ve (velmi) zkráceném režimu rozhoduje Parlament ČR, tj. Poslanecká sněmovna a Senát. Takže je to dále věc legislativy.
Pochybnosti o tom, zda je vhodné navýšení pravomocí bezpečnostních služeb, jsme mohli v nedávné době sledovat v rámci parlamentního projednávání návrhu novely zákona o zpravodajských službách České republiky, i od poslanců a zejména senátorů. Šlo o možnost ZS získávání informací od státní správy daní, od bank o jejích klientech a z databáze účastníků telefonních služeb. A tato novela prošla Senátem o 5 hlasů (http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/hlasy?G=15436&O=10).
A v neposlední řadě to do budoucna může být i věcí rozhodování soudů, zejména Ústavního soudu (a jeho závazných nálezů), Evropského soudu pro lidská práva aj. při „vyvažování“ hodnoty ústavních svobod a požadavku bezpečnosti jako důležitého zájmu společnosti. Obdobně jako Nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015 (hledání rovnováhy mezi svobodou projevu a právem na ochranu osobnosti).
Doufejme, že i v budoucnu zůstaneme pouze v rovině úvah, debat a spekulací…!