16. listopadu jsme si připomněli 70 let od vzniku UNESCO, Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu, jejíž hlavním úkolem je „usilovat o udržení mezinárodního míru rozvíjením spolupráce v oblasti výchovy, vědy a kultury a prosazováním úcty k lidským právům a právnímu řádu.“

Vznik UNESCO byl zahájen podepsáním Ústavy v Londýně na ustavující diplomatické konferenci právě 16. listopadu 1945 a Československo patřilo mezi 20 zakládajících států. V současnosti je členem UNESCO již 195 zemí a 9 je přidružených.

Projekty podporované UNESCO zahrnují šíření gramotnosti, odborné a školicí programy, programy mezinárodní vědní spolupráce, propagaci svobody tisku a nezávislých médií, regionální a kulturní historické projekty, propagaci kulturní různorodosti, dohody mezinárodní spolupráce v oblasti kulturního a přírodního dědictví a ochrany lidských práv a nově i vyrovnávání rozdílů v oblasti využití digitálních technologií.

Prakticky tak mají naplňovat cíle Organizace spojených národů i v oblasti kultury, které jsou stanoveny v řadě proklamací i závazných mezinárodních dokumentů.

Kulturní práva jsou zmíněna již v Chartě OSN, v článku 1 („uskutečňovati mezinárodní součinnost řešením mezinárodních problémů rázu hospodářského, sociálního, kulturního nebo humanitního a podporováním a posilováním úcty k lidským právům a základním svobodám pro všechny bez rozdílu plemene, pohlaví, jazyka nebo náboženství“). A ve Všeobecné deklaraci lidských práv, která byla schválena Valným shromážděním Organizace spojených národů 10. prosince 1948, jsou některá práva rozvedena. Zejména v článcích 22 a 27, v kterých zní: 

článek 22

Každý člověk má jako člen společnosti právo na sociální zabezpečení a nárok na to, aby mu byla národním úsilím i mezinárodní součinností a v souladu s organizací a s prostředky příslušného státu zajištěna hospodářská, sociální a kulturní práva, nezbytná k jeho důstojnosti a k svobodnému rozvoji jeho osobnosti.

článek 27

(1) Každý má právo svobodně se účastnit kulturního života společnosti, užívat plodů umění a podílet se na vědeckém pokroku a jeho výtěžcích.

(2) Každý má právo na ochranu morálních a materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby.

Závaznou podobu pak práva dostala v podobě Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, který byl přijat Valným shromážděním OSN dne 16. prosince 1966 v New Yorku a Pro Československou socialistickou republiku pakt vstoupil v platnost dne 23. března 1976 a v plném znění byl zveřejněn ve sbírce zákonů pod č. 120/1976 Sb.

Už v článku 1 Paktu o občanských a politických právech je stanoveno, že „všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj.“

A nesmíme zapomínat ani na článek čl. 20, ve kterém stojí, že „1. Jakákoli válečná propaganda je zakázána zákonem.“ a 2. „Jakákoli národní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, musí být zakázána zákonem.“

V článku 27 je psáno, že „Ve státech, kde existují etnické, náboženské nebo jazykové menšiny, nebude jejím příslušníkům upíráno právo, aby spolu s ostatními příslušníky menšiny užívali své vlastní kultury, vyznávali a projevovali své vlastní náboženství nebo používali svého vlastního jazyka.“

V Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech je v článku 1 opakováno, že „Všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj.“

A v článku 15 je uvedeno, že
„1. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého:
a) účastnit se kulturního života;
b) užívat plodů vědeckého pokroku a jeho využití;
c) požívat ochrany morálních a materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby.
2. Opatření, která mají být učiněna státy, smluvními stranami Paktu, k dosažení plného uskutečnění tohoto práva, budou zahrnovat i ta, jež jsou nutná pro zachování, rozvoj a šíření vědy a kultury.
3. Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu, nezbytnou pro vědecký výzkum a tvůrčí činnost.
4. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají prospěch, plynoucí z povzbuzování a rozvoje mezinárodních styků a spolupráce ve vědecké a kulturní oblasti.“

Kontrolu nad dodržováním tohoto paktu provádí v České republice Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva. Ale posuďte sami, jak jsou prakticky pakty dodržovány. Zda neexistují finanční, sociální, dopravní bariéry, které i v tak vyspělém státu jako je ČR, brání občanům užívat kultury nebo kulturně tvořit. Zda je dán dodatečný prostor pro nikoliv mainstreamovou globální kulturu, pro rozvoj národní kultury a ochranu českého jazyka, zda není bráněno různými nástroji šířit kulturu dnešním mocným kritickou. A zda není náhodou i veřejnoprávními médii, institucemi jako je Svobodná Evropa, poručován dlouhodobě a systematicky právě článek 20…