Osm či více útočníků. 130 zmařených životů. Mezi nimi i čtyři zamilované páry. Jedna matka s dcerou. Několik sourozenců.
V pátek večer, na týden přesně po tragických útocích v Paříži, jsem seděla v Budapešti - v té nelehké západní halucinaci Východu - a pročítala jsem zprávy v evropských médiích. Všechny zmiňovaly oběti útoků ve francouzském hlavním městě a popisovaly jejich poslední večer a také, jací to byli lidé a čeho v životě dosáhli. Někde se přede mnou objevila koláž z fotografií všech obětí a já jsem strávila nějaký čas tím, že jsem se dívala do očí všech těch velmi, velmi mladých lidí a myslela jsem na to, co všechno měli v plánu, o čem snili, čeho chtěli dosáhnout, co je dělalo šťastnými a koho dělali šťastným oni sami.
Jaký smysl měla jejich smrt? V minulém století umírali naši dědečkové a pradědečkové (také velmi mladí, i když už mnohdy měli vlastní rodiny) za naši budoucnost, za naši svobodu. Ale oběti pátečního útoku nezemřely za naši svobodu. Oběti pátečního útoku zemřely spolu s naší svobodou.
V tuto chvíi, při zpátečním letu z Budapešti do Amsterdamu a do Bruselu, se svobodná necítím. Dívám se dolů na Evropu a cítím smutek nad tím, že už nic není jako dříve. Obáváme se cesty letadlem, obáváme se i přistání v Bruselu, obáváme se jít v tomto multikulturním městě na koncert či do kina a pak na skleničku s přáteli. Belgická vláda dnes v Bruselu vyhlásila čtvrtý, nejvyšší stupeň pohotovosti a ve městě to vypadá jako ve válce. Armáda i policie v ulicích, metro i kina zavřeny, zrušeny jsou největší akce a události ve městě. Vláda doporučuje nevycházet mezi lidi a ambasády posílají maily svým občanům, aby nikam necestovali, pokud nemusí.
Dnes svobodu necítím, ale cítím větší zodpovědnost za každé rozhodnutí, které udělám. Jako člověk, jako politik. Musím se zbavit obav a strachu o sebe, který by ovlivňoval mé jednání, musím tuto situaci vzít jako součást své práce. Chvilku mně to potrvá, ten náraz je příliš velký a přišlo to rychle, ale zvládnu to. Zvládneme to všichni, jsem si jista. Nic jiného nám ani nezbývá.
Martina Dlabajová