„Akce byla již několikátou diskusí nad neutěšeným stavem živé kultury v naší zemi, odborně i profesně velice dobře zastoupená, se zaměřením na možné zdroje a systém financování a související legislativu. Týkala se zejména divadel a profesionálních orchestrů, ale nejen jich,“ shrnul radní pro oblast kultury a památkové péče Zdeněk Štefek, který se na kulatý stůl přišel také podívat.

Vystupovali ředitelé divadel a filharmonie, zástupci Unie orchestrálních hudebníků ČR, Herecké asociace, Divadelního ústavu, Asociace profesionálních divadel, Asociace hudebních festivalů, odborů, Ministerstva kultury, DAMU a MU a další odborníci.

„Nemohl jsem se účastnit první hodiny, ale druhé dvě hodiny diskuse byly nesmírně zajímavé, bohužel bez zástupce krajů, které byly občas za nedostatek systémových financí na živou kulturu jako doplňku dotací z ministerstva a obcí kritizovány,“ dodal radní Štefek. Kritizováno bylo třeba to, že tíže financování mnoha divadel a souborů leží na bedrech měst, která se při složitých procesech stala vlastně zřizovateli, i když dopad tvořené kultury je mnohem širší.

Radní Štefek přišel právě při vystoupení předsedy ČMKOS Josefa Středuly, který kritizoval živoření zaměstnanců v kultuře, kteří jako vysokoškoláci nedosahují po desetiletí praxe ani zdaleka průměrné mzdy. Mzdy pracovníků v kultuře byly ostatně terčem kritiky i v dalších vystoupeních, třeba Josefa Hermana z Divadelních novin nebo Jiřího Dokoupila z Unie orchestrálních hudebníků. Ten však upozornil i na nebezpečí liberalizace odměňování, na které vždy umělci doplatili. Cílem by dle něho mělo být, aby se mzdy kulturních pracovníků alespoň dostaly na úroveň učitelů ZŠ.

O prostředí pro kulturu hovořilo také mnoho dalších. Neviditelná ruka trhu ničí tvorbu, preferuje levnější umělce před kvalitou a to i v takových našich doménách jako je dabing. Hrozí rozpad systému uměleckého školství, likvidují se stálé profesionální scény divadel (v našem kraji to hrozí třeba Kladnu), snižuje se kvalita výstupů, pořád se slibuje systém a finance, ale posun k lepšímu je malý. Ten ale slibuje Ministerstvo kultury, které zde zastupovala náměstkyně Kateřina Kalistová, jejíž vize byly ještě progresivnější.

Inspirující jsou i příklady ze zahraničí, vždyť jak je možné, že třeba oceňování umělců v Německu je v divadlech při soběstačnosti 5-15% mnohem lepší než při naší soběstačnosti blížící se 40%?

Jak zaznělo i na jiných setkáních, všichni se také shodli, že ač prioritní ekonomický pohled není jediným měřítkem podpory kultury, protože je to zkrátka jeden z nutných pilířů naší civilizace, je i po ekonomické stránce přínos kultury a jejich multiplikačních efektů větší než to, co do ní vložíme (u divadel je to až 3 Kč za 1 Kč). To však samo o sobě dostačující finance na živou kulturu v rozpočtu MK i odjinud neznamená.

Výjimku snad představovalo jen Brno – ředitelka Filharmonie Marie Kučerová informovala o vstřícném přístupu zřizovatele v poslední době, který se projevil i navýšením mezd a další podporou. Nicméně si taktéž posteskla nad tím, že sice existuje okolo 13 orchestrů, ale jen 3 organizují vlastní akademie pro absolventy. Program MK či MŠMT, který by těmto institucím pomohl, zkrátka neexistuje…

A tak zůstává snaha hledat dostatečné financování při schvalování rozpočtu, prosazovat systémovou podporu výčtem přímo z rozpočtu místo grantů, kooperativní financování z více zdrojů, potřebnou legislativu v podobě zákona o kultuře/o podpoře kultury.