Pan Bašta neměl být soudem nikdy odsouzen. Nikdo podle mého názoru nesmí být trestán za to, že se rozhodne chránit svůj majetek ve chvíli, kdy ho není schopna ochránit policie. Pan Bašta navíc vysoce pravděpodobně neměl za cíl někoho zranit, či zabít. Jen jím cloumal pocit bezmoci a vzteku z toho, že ho již po Xté vykradli a nikdo tomu není schopen zabránit. V takovém okamžiku je vztek a zatmění mysli zcela pochopitelné...Zoufalí lidé dělají zoufalé věci.

Nechci, abychom žili jako na Divokém západě, kde nefunguje nic jiného, než kolty v rukou pistolníků. Nechci však ani žít ve státě, kde budou slušní lidé soustavně okrádáni, bez toho, aby se domohli práva.

Soukromý majetek je nedotknutelný a musí to vědět nejen zlodějíčci, ale měli by to vědět i soudci. Pokud se mě někdo rozhodne okrást, bez jakýchkoliv diskusí bych měla mít právo chránit svůj majetek a neměla bych za to být postihována. Trest pro pana Baštu byl proto výsměchem všem, kteří ke svému majetku přišli poctivou cestou a jsou připraveni ho chránit. Ještě hroznější však bylo to, že byl pozitivním signálem pro ty, kteří si na živobytí vydělávají nelegálními prostředky. De facto jim bylo oficiálně sděleno, že nad nimi české soudnictví drží ochranou ruku.

Prezidentská milost je proto v tomto případě zcela na místě. Na příkladě Karla Bašty se navíc ukazalo, že tolik diskutovaná prezidentská milost má svůj význam. Bez ní by slušný člověk bohužel skončil na dlouho ve vězení.