Dlouho jsem váhal, zda se nad částí života Míly (dovolím si o něm s prominutím dále takto hovořit, protože myslím, že jsem zřejmě mohl patřit mezi jeho tak málo skutečných přátel) se nad některými mýty pozastavit, a na žádost některých dalších společných přátel se k nim vyjádřit a snad i zamyslet.
Pravdou je, a již to zaznělo, že kdyby byl Míla tuctovým, šedivým politikem, nikoho by moc nezajímal, snad občas, kdyby někdo naznal posmívat se, pro někoho, kdo jej neznal, jeho určitému podivínství.
Ano, zaznělo toho již dost. Zejména dost řečí, někteří k tomu jistě nechtěně a nevědomky přidali, a jak jinak i řečí těla, ale mě jde spíše o třetí bod triády z názvu zamyšlení – o řeč věnců. Ani byste netušili, co vše se z ní, když víte a znáte pozadí a souvislosti a prožili jste si srovnatelné ataky, kterým byl vystaven Míla, jen se o nich tolik nechtělo vědět, dá vyčíst, o čem všem dokážou povyprávět. Ale to bych předbíhal.
Tak k oné řeči či spíše řečem, a nejen těm, co odezněly nad jeho rakví a leckoho šokovaly, zejména přítomné, rádoby kamarády Míly z vedení KSČM, a obou parlamentů českého i evropského. Budu však strohý a otevřený, s ohledem na přístupy a soudy, jak je formuloval, a tak rád využíval Míla – manželka mohla a měla být více všímavou za jeho života, dcera mohla, měla být více dcerou za jeho života, a předvolební „ráz“ řeči v souboji o post předsedy strany by se na pohřbu rovněž nemusel. I když charakteristika Míly ve slovech třetího řečníka J. Skály byla dost trefná a odpovídala tomu, jak byl Míla vnímán více ve veřejnosti než v samotné straně. Dovolím si citovat: „…doktor Miloslav Ransdorf byl unikátní osobnost. Jedinečná svou široce rozkročenou erudicí, fenomenální kapacitou i pohotovostí své paměti, neposednou a neobyčejně kreativní invencí – a až nadlidskou intelektuální produktivitou….“.
Zaznělo dost slov o jeho přesvědčení, které by nikdy nezměnil a nezradil. V 90. letech si mohl vybrat a on si vybral. Byla to jeho volba, stejně jako jeho další kroky, které, žel, vždy v realitě nebyly adekvátní jeho zmiňované erudici a vědomostní kapacitě. Dohnala jej jeho důvěřivost, zejména směrem dovnitř KSČM, doprovázena až „slepotou, resp. zaslepenost k realitě“ a nakonec podlehnutí tlaku okolí, že přeci by se měl konečně více dívat na profit vlastní a svých nejbližších. Vždyť i toto přeci - vedle jistě dost přesných soudů vztahu vedení KSČM k jeho osobě v jednom, resp. hned v první smuteční řeči zaznělo. Míla se tedy začal starat, důvěřivě, naivně, se svým přesvědčením, někdy právě až zaslepeně. A byl to jeden chybný a minimálně diskutabilní krok za druhým. Ale proč se nemohu ubránit dojmu, že řadu z nich nedělal bez jakéhosi posvěcení od představitelů z vedení „svého přesvědčení“, bez úplného nevědomí ze strany těch, kteří jej dokázali využívat, až zneužívat, psal pro ně, vymýšlel, dával jim do úst své myšlenky, aby byl následně, pokaždé včas předhazován k mediální pozornosti a následně i k vnitrostranickému lynči. Dnes právě tito „soudruzi“ pláčou nad jeho odchodem. No, absurdity k životu patří. Zejména u těch, kteří na nich postavili část svého tzv. politického života.
K jejich „cti“ však budiž řečeno, že si zachovali tvář a nezměnili ji směrem k Mílovi, ani na jeho pohřbu. Jsou to stále titíž, možná jinak učesaní, je-li u některých ještě co česat. Alespoň řeč jejich těla o tom podávala svědectví. Ten, jemuž kryl Míla, kdysi i spolu se mnou záda (Míla vně a já dovnitř strany), bývalý předseda ÚV KSČM M. Grebeníček přišel ve svém nezaměnitelném outfitu. Snad ani leckterý moravský vinař by nešel do vinohradu v takových „topánkách a gatích…“ Zkušený klientelista a manipulátor současný předseda na toho předchozího přehrál i jakési hlavní vyjádření pro média v obrazovém podání z pohřbu. I vtom zůstal Grebeníček ve své tradici být úsporný ve vlastním názoru, který míval jen výjimečně a použil proto to, co před chvílí slyšel z úst J. Skály a ještě si dokázal zapamatovat, že „mohli spolu být a potkávat se na akademické půdě a Míla mohl být ctihodným profesorem“. Skála to sice řekl jinak a brilantněji, ale což, třeba by Míla skutečně našel zájem dělat vědu s M. G. v oblasti jeho zkoumání a začal se zajímat i o združstevňování na jižní Moravě a obohatil by o tento pohled třetí díl svého „Jiného čtení Marxe“…
Do ranku řeči těla jistě patřil šok, který jsem nejen já na pohřbu zažil – po smutečních projevech se tleskalo, skoro aplaudovalo, jako na stranické schůzi nebo sjezdu. I to cosi vypovědělo o současném stavu a rozpoložení v českém komunistickém hnutí, který se snaží KSČM prezentovat. Slušně ujetá prezentace smyslu posledního rozloučení. Místy i tak falešně znějícího.
Jak jsem však v úvodu slíbil, na pohřbu Míly se „rozpovídaly“ i věnce. Minimálně ten jeden, který měl být původně na čestném místě před řečništěm, ale jakousi shodou náhod a zásahů nakonec skončil na skoro neviditelném místě na jednom schodu pietního místa za jedním ze dvou věnců parlamentní levicové frakce EP GUEL. Pro méně zasvěcené vůbec neviditelný. S ohledem na stručný text „Vzpomínám Ing. Antonín Brinzanik“ vypovídal pro zasvěcené jasnou řečí. Pro nezasvěcené, jen připomenu, kde se s tímto jménem mohli setkat – např. v jednom z čísel týdeníku Ekonom již v únoru 2010, kde jeho tehdejší redaktor Jan Štětka popsal se značnou znalostí mosteckého prostředí fungování klientelismu a korupce v Ústeckém kraji, a hovořil o některých tzv. kmotrech, mezi nimiž tehdy ještě bez fotografie bylo pojednání o pozici i pána, který na Mílu vzpomíná na zmíněném věnci. Jinak určitě „mlčenlivý“ věnec promluvil jasnou řečí, ukázal nejen na zvyšující se ješitnost jednoho z kmotrů na takovém místě se prostě ukázat, ale i předvést, kdo má i do KSČM dlouhé prsty, zejména až na její čelo, kdo ji v podstatě přes ty v čele řídí a manipuluje. Pan kmotr, jinak „kolega agent Trojan“ (jen z předlistopadového vojenského zpravodajství?) dalších ze současných i bývalých z vedení zmíněné strany Falmera a Izáka či kolegiálního politologa Studenta hojně využívaného médiem PL, zřejmě chtěl, ke své odhalené identitě redaktorkou Slonkovou z NEOVLIVNÍ.CZ, která přinesla jeho fotografii, říci řečí věnce více. Povedlo se. Krom běhu vzpomínek z chvil setkání s Mílou jsem si některé tyto skutečnosti, vazby, fakta z příběhu mojí politické likvidace a ataků na mou rodinu uvědomoval u jeho rakve i já. Vybavovala se moje podezření na některá spojení a propojení vedení KSČM na podnikatelskou sféru, na aféry kolem prodeje sídla ÚV KSČM, postupném ukončování „angažmá“ některých osobností v KSČM, které musely být odejity. Ne všichni se totiž nechali zastrašit „výpraskem“ jako J. Dolejš, který od svého napadení byl a je již odvarem onoho „dravce“ a snad i novátora v řadách KSČM. Zařadil se, a byť zřejmě možná někdy se skřípěním zubů, ale přesto již jen plní zadání. Míla by se asi divil, co jeden takový věnec dokáže vše vykecat a co řečí umí… A kdo ví, možná ještě vykecá.
Nejen Míla ode mě o některých věcech, vazbách a stavu v mosteckém Palermu na severu věděl. Současný předseda KSČM dokonce značně detailně. Někdy mám dojem, že se taky tímto směrem s důvěrou obrátil. Co jsem však nevěděl já, že když si psal jméno zmíněného kmotra při našem posledním setkání v srpnu 2009 na kus papíru a následně jej soustavně obtahoval propiskou, již bylo zaděláno a klientelismu a korupce již opět získala další živnou půdu. Moje řeč, fakta a argumenty byly tehdy jasné a průkazné, stejně, jak si zpětně nyní uvědomuji, jako byla ještě jasnější řeč těla V. Filipa. On se totiž docela výrazně potil, ač právě ten den a v pozdních odpoledních hodinách nebylo vůbec horko. Naopak. /obr. zdroj: B. Tušerová/
Mílo, promiň, ale musel jsem svou řeč nad Tvým tak brzkým, tragickým a zarmucujícím odchodem konfrontovat i s řečí těla, a zejména jednoho, pro někoho bezvýznamného věnce. Neukázat na některá spojení a souvislosti, které jsou až neskutečně skutečné pro to, aby nebyly sděleny. On ten Tvůj pohřeb byl totiž víceznačný a hlavně dal nahlédnout do útrob smyslu strany, který jakoby až nápadně odrážel atmosféru, která se smutečním rozloučením přisuzuje. I když, kdo nyní ví, že?
Vlastimil Balín, kamarád, k němuž jsi tak dlouho hledal cestu…
_profil_top.jpg)
