Máme se děsit populistů, zástupců krajní pravice či extrémismu obecně, méně dosud obvyklým vítězům, kteří jsou přesto regulérní součástí politického spektra, podléhají pravidlům a zákonům o subjektech účastnících se politické soutěže, včetně té volební?

V poslední době emoční vlnu vyvolalo první kolo prezidentských voleb v Rakousku, kde s nemalým náskokem zvítězil kandidát Svobodné strany Rakouska (FPÖ) Norbert Hofer (35, 4 %) před kandidátem Zelených A. Van der Bellenem (21, 3 %). Zcela propadli kandidáti lidovců a sociálních demokratů, kteří opanovávali prezidentský post dříve. Rozčarování, panika, bezradnost, otázky – co a jak dál – ovládly média, politické komentátory i veřejnost. Je ale tou jedinou odpovědí na to, proč tomu tak je, nezvládání migrační vlny? A také politika, k níž údajně „nutí“ země unijního prostoru kancléřka Merkelová?

Nedávné slovenské parlamentní volby vynesly do popředí zájmu také Kotlebovu Ľudovou stranu Naše Slovensko a některé ohlasy z Čech veřejnost přesvědčovaly o tom, jak za tohle může především Merkelová. Mnohem blíže zřejmě stojí komentář L. Fily v reakci na vystoupení Kotlebovy strany: „Lenže volebnú podporu extrémistov v regiónoch sa nepodarilo štatisticky spojiť s nezamestnanosťou, so vzdelaním, s výskytom rómskych osád ani iným konkrétnym kritériom alebo problémom. Ani lepšie spravovanie verejných vecí teda nemusí zhubnú ideológiu automaticky vykynožiť.

Treba rátať aj s tým, že nás čaká vojna myšlienok, ktorú bude treba vybojovať v hlavách ľudí.“[1]

Kdyby byl svět jen černobílý, byly by jakákoli změna, kompromis či společenský posun často nereálnými, ale o jejich možnosti by nemělo ani smysl uvažovat. Nevím, zda si to uvědomují či vůbec chtějí uvědomit ti, co si našli hlavního viníka v Merkelové, stejně jako vím, jak právě jim je často černobílé vidění vlastní. Není totiž náročné pro výklad ani pochopení, zejména pro své „totalitní“ zjednodušení.

Ano, migrační krize nás nestihla příliš připravené. Řešení jako vždy není jedno, ani jednoduché, dokonce ani v tom, že své hranice uzavřeme dráty, postavíme ozbrojence s rozkazem „Střílet, raději teď než nikdy!“ Jenže tahle cesta, způsoby řešení historicky vedly k nejednomu krachu, který byl často vykoupen lidskými oběťmi, jenž nakonec „černobílým“ zachráncům posloužily pouze k demonstraci síly budoucí.

Migrační krize není příčina. Je to důsledek rozporů globálního světa, v němž mocným nepřestalo jít především o jejich moc, a jejímu udržení si podřídí vše, včetně nás, kteří jsme opět ochotni uvěřit. A s touto vírou se spokojit. Budeme-li se jen divit či dokonce si (jim) chválit podobné snahy, volby těchto myšlenek a jejich nositele, ukážeme, jak málo jsme porozuměli obětem a jak málo především věříme sami v sebe.

[1] Oni sú vo vlakoch. Kam pôjdeme my? (komentár Lukáša Filu), Denník N, 18. 4. 2016