Shrňme to parafrází na slavnou větu kontroverzního hrdiny Julia Fučíka: "Lidé, neblbněte"! Osobně mne asi ve dnech minulých zaujalo vyjádření pana poslance T. Okamury, že Američané nás neosvobodili. Člověk by očekával, že si ten pán ve Sněmovně přesedne, aby měl co nejblíž k názorové kamarádce paní, parodn, "soušce" Semelové. Lze očekávat, že kdyby podobná slova pronesl v Plzni či Rokycanech, asi by mu hrozila inzultace od naslouchajících, hlavně ze starší generace. Když už jsem u těch Rokycan: do zdi radnice tu byly po válce zasazeny desky s poděkováním Američanům, Dochovaly se pěkné fotky generála Pattona přehlížející vojsko na rokycanském velkém náměstí (dnes nám. TGM). Kousek za tehdejšími hranicemi města najdeme malý, vcelku nijak neoslňující památníček v místě, kudy probíhala tehdejší demarkační čára. Pak čas oponou trhnul a po bolševickém puči v r. 1948 se Stalinem za zády zmizely desky z radnice. Zakrátko je nahradila mávající socha Rudoarmějce se samopalem špagin křižmo přes prsa. Vžila se pro něj vcelku sympatická přezdívka "Divíšek". Ptáte se proč? Nu, vojáček se divil, odkud a jak se sem vlastně dostal... Neměl to, chudák, zas až tak jednoduché. Po srpnové sovětské násilné okupaci tehdejšího Československa ho někdo polil rudou barvou na znamení krve prolité komunisty. Pak se taky jedno ráno musel znovu divit. odkud se mu na krku vzala oprátka. Asi byl nakonec rád, když ho po zániku komunistické totality zvedl jeřáb a odvezli ho uložit do skladu. Tehdy se na laně roztočil a zamával tak na všechny strany. Nejspíš s úlevou - musel cítit, že ho tu převážná většina obyvatel opravdu nemá ráda. Na radnici se vrátily pamětní desky Američanů a Rokycany v dnešní době také prosluly svým Dnem veteránů.
Složitost tehdejší situace pěkně ilustrují dva příbehy sídel z Rokycnaska. Kousek dál na jih, v malém městě Mirošově, utekly v noci 8. května 1845 esesácké stráže z tamního koncentráku, kam Němci "uskladnili" vězně z brněnského sídla Gestapa, Kounicových kolejí. Z jejich nedobrovolně utvořeného kolektivu se vynořil do té doby prakticky neznámý odbojář vystupující pod jménem kapitán Foukal, usvědčený konfident Gestapa, který v kriminále neváhal dál "práskat" ostatní vězně. V městečku vznikla Revoluční garda, která pojala "skvělý" nápad odstřelit z oken mirošovského zámku spojku a parlamentáře německého vojenského uskupení prchajícího před Rusy u Strašic do amerického zajetí. Město to málem stálo existenci, nebýt rozvážného diplomatického jednání tehdejšího starosty Spěváka. Ten také vyslal spojku do Rokycan, odkud pak přijel malý dvouhlavňový obrněnec a svou pouhou přítomností odstrašoval jakýkoliv případný pokus o útok. Pak slavní gardisté postříleli na zámku německé, hlavně esesácké zajatce. Později se k tomuhle "revolučnímu soudu" nějak nikdo nechtěl znát... Naproti tomu nedalekým Strašicím, pro změnu v sovětské zóně, hrozilo nebezpečí od ustupujících jednotek wehrmachtu i eses. Tady zase, po odporu především našich četníků, přispěchala na pomoc Rudá armáda.
Ne nebylo to tenkrát jednoduché a přehledné, jak dneska uvádí řada samozvaných historiků a rádoby politiků stylu Brouka Pytlíka! Faktem tudíž zůstává, že podíl na osvobození měly jak východní, tak západní armády. Jejich vítěznou cestu lemují hekatomby mrtvých. Neznevažujme je nesmyslnými plky, nepoškozujme jejich památku pomocí lží vycucaných z prstu. Zkrátka, neblbněme!
