Rčení "Zachovej řád a řád zachová tebe" zřejmě neplatí pro chovance ústavního zařízení v Chrastavě, neboť režim, který zde byl zaveden se hrubě nelíbil ombudsmance p. Šabatové. Ta zalarmovala ministerstvo školství, které vyvinulo na vedení tlak, po němž rezignovala ředitelka ústavu. A co následuje dál?
Ministerstvo školství tento ústav ruší s tím, že některé děti půjdou domů k rodičům a některým bude nabídnuto jiné zařízení. Veřejnost má být uklidněna tím, že se zde v současné době žádní vrazi nenacházejí. Takže např. sexuální delikty či loupežná přepadení zejména seniorů, za které zde tyto děti dle slov zaměstnanců pobývají, jsou jen zanedbatelným detailem.
Nestačím se divit, jak mohou být tyto děti, které zde jsou umístěny na příkaz soudu, jen tak poslány domů k rodičům. I nabyla jsem dojmu, že výchovný ústav je vlastně takové rekreační středisko, kde jsou vlastně všichni vůbec rádi, že zde tito mladiství jsou a když se jim něco nelíbí, stačí si postěžovat a pak personále, třes se, porušuješ naše práva. Co si vlastně dovolujete, vy zaměstnanci, co po nás chcete? Můžete být rádi, že tady jsme, neboť díky nám máte práci a můžete akorát držet hubu. A že se bojíte o své zdraví nebo dokonce o život? Ale to snad ne, copak vy máte nějaká práva? Ty máme jen my, my, kterým od dětství nikdo nedal řád, my, které nikdo nenaučil, co je dobré a co špatné. Neuznáváme vaše směšné bodování a život se bude řídit podle nás. A že ještě ani nejsme dospělí ? No a co? Jsme děti a proto na nás musíte brát ohled. Ne my se budeme přizpůsobovat společnosti, ale okolní svět bude skákat tak, jak my pískáme. A to nemluvím o tom, že ty děti, které nepůjdou domů, těm bude nabídnuto jiné zařízení. A co když se jim tam nebude líbit?
Nemyslím si, že výchovné zařízení je podnik, v němž se chovancům líbí. Je otázkou, jak se jim líbilo v rodině, v prostředí kde vyrůstali, kdo je formoval v jejich raném dětství, jaký měli příklad. Zda byl v jejich životě někdo, kdo jim dával hranice a tím jim zajišťoval pocit bezpečí a důvěry. Nebo je nechal růst "jako dříví v lese." A my se teď snažíme narovnávat ty pokřivené stromky a chceme z nich mít krásné vzrostlé a zdravé stromy. Pokud jim chceme alespoň trochu pomoci, tak bez jejich bolesti a utrpení to nepůjde. Pokud se nám jejich náprava alespoň trochu nezdaří, zůstane utrpení na obou stranách. Tady nikdo není vítěz.
Psáno pro blog.idnes.cz