Tento rok si připomínáme dvě velice významná výročí v historii křesťanství. Prvním výročím je 1700 let od vydání Milánského ediktu, který v roce 313 vydal římský císař Konstantin I., kterým zaručuje náboženskou svobodu v rámci říše Římské. V tomto ediktu je uvedeno: „jak křesťané, tak i všichni ostatní obyvatelé mají právo svobodné volby, aby byli stoupenci jakéhokoli vyznání, které si sami zvolí“.  Znamená to, že skončily tři stolení krutého pronásledování a zabíjení křesťanů. První tři století jsou provázeny mučednictvím křesťanů, od vydání tohoto ediktu je povýšeno na státem uznané náboženství a postupně se začalo upevňovat v rámci celé říše Římské.

Druhé výročí je významné zvlášť pro náš národ, ale také pro celou východní a střední Evropu, neboť si připomínáme 1150 výročí příchodu sv. Cyrila a sv. Konstantina. Životy a dílo těchto misionářů a učenců jsou často připomínány a to i těmi, kteří jsou následovníky pronásledovatelů         sv. Cyrila a sv. Metoděje i jejich žáků. Zapomíná se však na účast a význam toho, kdo tyto bratry k nám pozval, tedy na        sv. Rostislava.

V období vlády Velkomoravského knížete Rostislava přicházeli na území Vel­ké Moravy misionáři, kteří více mysleli na politické zisky svých pánů, zvláště Franků a Němců, než na zvěstovaní křesťanství. Moravané se proto zdráhali přijímat víru, kterou přinášeli tito misionáři, neboť se obávali, že s přijetím křesťanství by se mohli stát poddaný­mi svých sousedů. Když se Rostislav stal panovníkem po prvním velkomoravském knížeti Mojmírovi okolo roku 846, chtěl zabezpečit pro svůj lid život v míru a bezpečí. Věděl, že zvěs­tování Evangelia může přinést ovoce jen tehdy, když slovanský lid bude vyučován ve srozumitelném jazyce. Obrátil se proto k biskupovi v Římě s prosbou, aby vyslal na Velkou Moravu učitele, kteří by zvěstovali křesťanství v srozumitelném jazyce. Římský papež však na jeho žádost neodpovídal a učitele neposlal. Kníže Rostislav se po poradě s ostatními velkomoravskými knížaty a velmoži s touto žádostí obrátil ke konstantinopolskému patriarchovi Fótiovi. Byzantský císař Michal III. a konstantinopolský patriarcha Fótios uvítali Rostislavovu prosbu a pověřili dva velice schopné misionáře a diplomaty, Konstantina (Cyrila) a Metoděje, aby odešli na Velkou Moravu a srozumitelným jazykem a nenásilně přinesli Slovanům zvěst o Ježíši Kristu. Ortodoxní církev v Konstantinopoli se vyznačovala hlubokou vzdělaností, du­chovními ctnostmi a velkým kulturním bohatstvím. Žádnému národu nebránila konat bohoslužby v jeho rodném jazyce a podporovala překlá­dání Svatého Písma do jazyků různých národů, aby se všichni lidé dozvěděli o plné a pravdivé zvěsti Evangelia.

Činností těchto bratří však byly ohroženy zájmy německých latinských kněží nejen po stránce hmotné, ale i národnostní a církevně-politické. Proto již roku 864, to jest po roce působení sv. Cyrila a Metoděje na Velké Moravě, vyslal německý král Ludvík proti Rastislavovi vojenskou výpravu. Tuto výpravu Ludvíkovi požehnal ve svém listě i papež Mikuláš I., který napsal: „Když oznamuješ, že ty věrný král pomýšlí odjet do Tulmu, aby tam upevnil mír s bulharským králem a přinutil Rostislava chtě-nechtě pokořit se, prosíme všemohoucího Boha, aby anděl, který byl s patriarchou Jakubem, byl i s ním a se všemi jeho lidmi, aby dobře připravil jeho cestu, aby se v pokoji a radosti vrátil do své země“ (z listu papeže Mikuláše I. z r. 864).

Nakonec dosáhli němečtí latinští kněží přece jen svého. Svatopluk Rostislavův synovec vydal svého strýce Němcům, ti ho oslepili a odsoudili k doživotnímu vězení, kde také zemřel. Na Velkou Moravu se tedy již nikdy nevrátil a nespatřil, jaké skvělé dílo vykonali svatí bratři mezi moravskými Slovany. Žáci sv. Cyrila a sv. Metoděje začali být pronásledováni latinskými kněžími a byli z Velké Moravy vyhnání. Po jejich vyhnání odchází do okolních krajin a jejich přičiněním se stali téměř všichni Slované i Bulhaři pravoslavnými východními křesťany.

Tak jako jiný významní mužové našeho národa i sv. kníže Rostislav zemřel za svůj lid a Kristovu víru po krutých mu­čeních na neznámém místě roku 870. Východní církev si připomíná jeho pa­mátku dne 28. října.

Rostislav Kotrč