5. červenec, připomínka velkomoravských misionářů Cyrila a Metoděje a 6. července, výročí upálení Mistra Jana Husa, jsou dny, které jsou v české společnosti velice oblíbeny. Ani ne proto, že jsou to pro českou historii památné dny, ale protože ve dnech státního svátku nemusíme do zaměstnání. Většinou zapomínáme na podstatu těchto významných dní a užíváme si příjemného volna.
Památné dny a státní svátky mají však pro společnost a stát svůj smysl, proto jsou uznány i jako státní svátky. Tyto dny mají svůj význam v připomínání historie národa. Historie pak není jen množinou nějakých letopočtů, kdy se co stalo, jak bohužel známe mnozí z dějepisu. Historie ukazuje dny, na které můžeme být právem hrdi. Dny, kdy český, moravský i slezský národ stál pevně a důstojně na výsluní dějin a tak posiluje naše národní uvědomění a hrdost, tolik potřebnou v dnešní vzájemně se prolínajícím, ovlivňujícím multikulturním světě. Zároveň nám také připomíná dny smutné a teskné, kdy jsme byli jako národ zrazování, utlačováni a haněni. A zvláště z těchto špatných dní bychom si měli vzít ponaučení a získat tak určitou ostražitost. Jak se píše v biblické knize Starého Zákona, Kazatel 1. kapitola: „Co bylo dříve, to zas bude, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem.“ Tedy již před mnoha stovkami let moudrý biblický pisatel přišel na to, že dějiny se stále opakují. A kdo zná trochu historii, jen tento dávný výrok potvrdí.
Vždyť jen když se zamyslíme nad těmi výše uvedenými svátky 5. července a 6. července. Sv. Cyril a sv. Metoděj přišli na žádost knížete sv. Rostislava do našich končin, aby přinesli křesťanství Slovanům v národním jazyce, vzdělanost a pozdvihli tak celý národ. A nakonec se museli podvolit a putovat do Říma, kde obhajovali svou činnost. Tato misie, kterou si připomínáme do dnešní doby, a která pozdvihla náš národ, nakonec skončila vyhnáním následovníků těchto misionářů, neboť zde měl Řím a Francká říše své politické zájmy. Takže křesťanství a vzdělanost slovanského národa bylo devalvováno mocenskými zájmy a politikou. Stejně tak v době Mistra Jana Husa, kdy Česká zem byla relativně svébytná a soběstačná, přichází do Prahy z Německa i Říma prodejci odpustků, kteří jakýmkoliv způsobem nestydatě shánějí peníze na stavby monumentálních chrámů a papežské války, kdy se neostýchali papežové, jako náměstci Krista válčit mezi sebou. A když se proti tomu Mistr Jan a další kazatelé postavili, dopadlo to obdobně jako s cyrilometodějskou misí, musel se podrobit, jít do Kostnice a byl umlčen tentokráte nikoliv vyhnáním, ale smrtí na hranici. Za rok pak byl na tomtéž místě ohněm umlčen i Jeroným Pražský, který se Mistra Jana zastal a zároveň se snažil přiblížit Čechům východní křesťanství tak, jak jej zvěstovali sv. Cyril a Metoděj. Mohl bych ve výčtu jednotlivých historických událostí pokračovat. Vždyť vzpomeňme na Jednotu Bratrskou a exulanty, kdy z Českých zemí odchází lidé vzdělaní a morálně pevní, vzpomeňme na poněmčování, na politické útlaky a zrady, na rok 1938. Když historii velice zjednoduším, ze západu, tedy z Francie, Německa i Říma cítíme celá staletí mocenské snahy a útlak. A nyní jsme v Evropské unii, avšak ještě dříve než se tak stalo, bylo naše hospodářství decimováno a oslabováno tak, že jsme se stali závislými a v plném důsledku se propadáme stále hlouběji do ekonomických, ale hlavně společenských a morálních krizí. A církev, která ve středověku prodávala odpustky, místo toho, aby se snažila o pozdvihnutí národa z morální i duchovní letargie a konala tak své základní poslání, hovoří opět převážně o znovunabytí majetku. Jako bychom se v našich dějinách stále točili v kruhu. Od našich předků však máme jednu velikou výhodu. Můžeme se podívat do historie zpět a předpokládat, jak to opět může dopadnout. Můžeme se z historie poučit. Jen tak nebudou oběti těch, kteří tu byli před námi, ať těch známých, nebo těch tisíců bezejmenných lidí marné. Neboť oni tím co prožili, co vše na ně dolehlo, ukazují, jak se máme rozhodnout a kterým směrem máme jít. Neočekávejme pomoc z vnějšku, zvláště ne ze strany západní, odtud přicházela v dějinách většinou poroba a devalvace. Uvědomme si sílu národa českého, moravského i slezského, začněme sami pracovat, začněme pracovat na své národní hrdosti a nezávislosti, neboť jen usilovnou pílí se může náš národ, pozdvihnout z krizí, které prožíváme, z krize morální, společenské, duchovní i hmotné. Poučme se z historie a nesme odkaz předků, nesme pevně a hrdě odkaz této země, abychom ji jednou mohli nezbídačenou a nerozvrácenou předat svým dětem.
Rostislav Kotrč
