Současná společenská nálada není církvi příliš nakloněna, ostatně jako dalším institucím. Lidé dnes ve světle neustálých mediálních tahanic, zdali církevní restituce ano či ne, začínají církev vnímat jako jednu z institucí, které chtějí „ujíst z již tak prázdného talíře“, a že těch organizací a institucí, jimiž peníze proletí, aniž by byl vidět nějaký výsledek, máme v této zemi více než dost. Nechci psát o tom, že jakákoliv práce, která je dělána státními organizace a rozpočtovými organizacemi, je 100% nadhodnocena, aby si zisk rozdělili manažeři a někteří politici. Nechci se také zastávat financování církví, kdy na platy duchovních všech církví za rok, byla užita ze státního rozpočtu stejná částka, jako částka na 13. a 14. platy poslanců. Nechci se také zastávat církevních restitucí, s nimiž nesouhlasím, neboť nejsou ani náznakem spravedlivé, ale pro církve mimo římskokatolické likvidační, kdy v prvním návrhu zákona bylo rozdělení majetku 98% pro římskokatolickou a 2% pro ostatních 18 církví, kdy z těchto 2% procent měly být hrazeny mzdy, opravy kostelů a dalších budov, provozní a administrativní náklady, je návrh opravdu nehorázný. Když pak tento návrh neprošel, byl změněn na poměr 80% římskokatolické a 20% ostatním. Navýšení na 20% pro ostatní církve bylo, jako vyrovnání a omluva za Bílou Horu, kdy však poměr před tímto nechvalným obdobím zemí koruny České, bylo cca 10% římských katolíků a 90% ostatních. Nejsem ani zastáncem, aby se majetek nějakým způsobem dle tohoto poměru přepočítával. Měli bychom jednou provždy udělat tlustou čáru za různými historickými nároky, boji apod. a začít vycházet reálně ze současného stavu. Naopak jsem přesvědčen, že motto: „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“ je velice pravdivé a obecně církve, nebo všechny církve, by se neměly snažit dívat se zpět, kdy byly úzce spojeny se státem, měly majetek a moc, ale měly by se dívat kupředu, jak žít v dnešní společnosti a být jí prospěšní, jak konat své hlavní poslání – přinášet a zprostředkovávat lidem Boha, jak vzdělávat, sloužit a zušlechťovat. Vždyť pokud měla-li církev majetek a teď myslím prvotní církev, nikoliv církev staletími zdeformovanou, byl její majetek od lidí a pro lidi. Ne pro slávu, pompu a užitek instituce či církevních funkcionářů. A tak obraz církve, který se dnes představuje a jak je viděn většinovou společností, je obrazem pokrouceným a staletími deformovaným, kdy se v tomto obraze promítají zájmy jednotlivců i skupin. Opravdová církev, však s tímto obrazem, který dnes vidíme, nemá nic společného. Církev je společenství lidí, kteří věří Bohu a svou víru se snaží žít a aktivně aplikovat.  Obdobné a poetické vyjádření pro církev měla i stará Jednota Bratrská: „Církev je shromáždění hříšníků pod křížem Kristovým.“

Ať tedy jste vně či uvnitř církve, nenechte se znechutit obrazem, který nyní vidíte, ale zkuste se dívat dále, až k prvopočátku tohoto společenství skrze které může člověk poznávat a zakoušet Boha.

Na závěr si dovolím citovat kněze – jezuitu P. Petra Arrupe S.J.: „Má-li mít křesťanství smysl, musí se zasazovat o chudé, utlačované, ponížené, ujařmené, pronásledované, vyobcované a zoufalé.“

Rostislav Kotrč