V nedávných dnech vyšla v několika médiích, jak tišených, tak internetových zpráva o mé osobě, že si dovoluji kandidovat, jako kněz v komunálních volbách v městě, kde působím a ve kterém žiji, jako nestraník na kandidátce KSČM. Na základě těchto zpráv jsem obdržel mnoho povzbuzujících e-mailů, ale i dopisů a e-mailů nesouhlasných, kde se pisatelé až hystericky vyjadřují, že to není možné, aby kněz se spojoval se zločinnou organizací a kandidoval v komunálních volbách apod.  Mrzí mě, že tato nesouhlasná až odsuzující vyjádření absentují v oblasti logiky a práva. Pak by se o nich dalo diskutovat. Neboť vyjádření, že:  „Katolická církev nemohla zabít tolik lidí, jako komunisti, protože ve středověku tolik lidí nebylo.“  Něčí otec byl souzen s Miladou Horákovou, proto nemohu kandidovat v komunálních volbách na kandidátce KSČM, či že za „komunistů nebyl takový výběr zmrzliny, jako je nyní“, nemohu považovat argumenty, jako důvodné k tomu, abych jako kněz se nezajímal o to co se děje v městě, ve kterém žiji a přijal v případě zvolení do městského zastupitelstva i zodpovědnost spolurozhodování. V komunální politice se ukáže to, zdali bylo dobré rozhodnutí kandidovat a byla-li dobrá volba zvolit, až na základě práce dotyčného.

To, že tento prostý občanský akt vyvolal u mnohých hysterickou reakci vedoucí k agresivní negaci a to zvláště v řadách církevních ukazuje zřetelně na obecnou nezralost i neznalost společnosti, ve které žijeme. Dále pak lehkou mediální manipulovatelnost, která vede k obdobnému labilnímu jednání a vyjadřování, některých jedinců. Zároveň takovéto konání je obrazem toho, že totalita je stále udržována a to nejen vně, ale hlavně v nás samých. Nedokážeme se od totality, uniformního názoru prezentovaného médii odpoutat, přijmout svobodu a nechat svobodně jednat i druhé.  To, že se nedokážeme přenést z minulosti do současnosti a vyhlížet budoucnost, působí pak právě některá zkratová jednání, která jsou však vlastně zavržením základních a platných norem a to v rovině zákonné, občanské i náboženské.

Vyjádření některých představitelů církve, že duchovní by neměli působit politicky, je pak jen výsledkem dodnes hluboce zakořenění tzv. „nesvobodného režimu“ a to i v církvi, který z naprosto iracionálních důvodů se snažil tlačit církevní společenství na okraj společnosti, aby duchovní příliš veřejně nepůsobili. Tato snaha o minimalizaci působení církve je však specifikum několika málo zemí.  Ve většině zemí levicová či komunistická vláda s církví spolupracuje a bylo to i v zemích „bývalého východního bloku“.

V zemích Jižní Ameriky, je tato spolupráce církve a levice ještě užší, neboť mnoho církevních představitelů a to i římskokatolické církve je aktivních v ochraně lidských práv a sociálních aktivizujících programech. Dokonce moskevský patriarcha Kirill, před nedávnem přijal představitele ruské komunistické strany a i papež František jedná vstřícně s představiteli levice.

Tedy několik slov k celkovému vhledu. Slovo politika vychází z řeckých slov „politiké techné“, tedy správa obce. Bible nenamítá proti tomu, že se věřící mohou zabývat věcmi veřejnými a podílet se na správě obce, města či dnes širších celků. Již od doby před příchodem Krista patriarchové „sedávali v bráně spolu s ostatními staršími, kde se rozhodovalo o záležitostech daného města a soudilo.“ Kněží Hospodinova chrámu se podíleli na správě Izraele a byli zároveň „státními úředníky“ V novém zákoně se pak apoštolové starali o správu církevního společenství a to jak duchovní, tak sociální. Od středověku až do novověku kněží vedli kroniky, matriky, výuku na školách a dozory nad školami a tedy se přímo podíleli na správě dané obce. V době katolické moderny byli duchovní občansky a sociálně aktivní a tento trend vydržel až do dob po druhé světové válce. Kdy mnozí duchovní byli členy Národní fronty v obcích, kde pracovali a stali se i předsedy národních výborů. Právě tato aktivita nejen náboženská, ale i občanská vedla k velké oblibě Církve československé v době prvorepublikové, válečné i poválečné. Tím, že Církev československá byla orientována většinou na prosté a chudší vrstvy, měla velmi blízko k levicovým názorům, což bylo zjevné i u mnohých představitelů této církve. Tedy jakékoliv vyjádření představitelů duchovních či členů Církve československé, že duchovní by neměl pracovat politicky a být spojen s levicovou stranou je buď neznalost, nebo snaha o popření vlastní identity a historie. 

Ostatně i v dalších církvích byli a jsou politicky činní duchovní, neboť, např. v době po II. sv. válce se Lidová strana stala členem Národní fronty Čechů a Slováků a byla aktivně účastna při tvorbě Košického vládního programu, kdy k jednání byli přizváni katoličtí duchovní Msgre. Jan Šrámek a Msgre. František Hála, který se na programu aktivně účastnil. Právě díky tomuto programu se tehdy posílilo v našem státě postavení tehdejší KSČ, které vedlo k vládnímu převratu v roce 1948.

Je nutné připomenou, že změny, které nastali po roce 1948 a úprava majetkových práv, vycházeli ve většině, ne z nových zákonů KSČ, jak mnozí s oblibou tvrdí, ale z uplatnění platných Benešových dekretů, které jsou dodnes součástí Ústavního pořádku ČR. V tomto ohledu vyvlastnění pozemků a některých nemovitostí církvím a náboženským společnostem, nebo vyvlastnění zemědělské půdy velkostatkářům, vychází z dekretu č. 12/1945 Sb. a dále tuto konfiskaci upravoval dekret č. 108/1945 Sb. Tedy k zabavení majetku by zřejmě došlo i bez toho, že KSČ se stala vedoucí politickou silou.

Další problém negativního hysterického jednání je právní, neboť jestliže se někdo otevřeně až agresivně staví proti tomu, aby jedinec kandidoval v komunálních volbách a to za jakoukoli zákonně registrovanou politickou stranu, je otevřeným a protiprávním porušením občanských politických práv zakotvených v Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod.  Neboť občanská práva mohou být omezena pouze ze zákonných důvodů. Je také s podivem, že pokud někteří duchovní kandidují za Pirátskou stranu či jiná seskupení, která jsou svým programem více či méně na hranici únosnosti, nechává to lidi klidným. Naopak na KSČM, stranu, která se svým programem snaží přiblížit většinové společnosti a pozdvihnout ji, reagují lidé, jak býk na červenou látku. Je tedy zjevné, že nedokážeme svobodu přijmout a druhým ponechat a stále dochází k neregulérní mediální kampani, vytvářející nepravdiví obraz o určitém seskupení v tomto případě o politické straně. Toto samozřejmě neplatí jen o KSČM, ale i jiných stranách, seskupeních či občanských iniciativách, které jsou vládnouce garnituře nepohodlní, neboť by mohli vést ke změně.

Problémem, který je však v tomto ohledu pro mě jako duchovního nejdůležitější je problém náboženský. Neboť pokud se někdo dokáže velice ostře a nenávistně vyjadřovat vůči jedinci či určité skupině lidí a to jen na základě nějaké historické události, nejen porušuje nejvyšší přikázání dané Ježíšem Kristem: „Miluj Hospodina a miluj bližního svého jako sám sebe.“ Ale zároveň tím říká, že to co vyjadřuje při modlitbě, bohoslužbách, to co je napsané v Bibli, vlastně vůbec nemyslí vážně. Bible je plná výzev k úplnému odpuštění. V modlitbě Otče náš říkáme: „odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme naším viníkům“. K tomu bych mohl citovat mnoho výroků a dalších slov jak ze Starého tak Nového zákona. Podstatné je, že Ježíš říká v Matoušově evangeliu: „Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec, jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.“ Tedy každý kdo v sobě nosí zlobu, nenávist a nedokáže odpustit, se sám připravuje o svou spásu. Spása každého člověka je na víře a odpuštění druhým přímo závislá. Každý, kdo opravdu věří Hospodinu, by měl být horlivý pro Něj, pro jeho přikázání, ale zároveň brát Bibli vážně a naučit se i odpustit. Vždyť pokud by následovníci Ježíše Krista aplikovali stejný postup, tedy nenávist k někomu, kdo perzekuce křesťany, pak by se možná křesťanství nerozšířilo do západní části římské říše. Bible, by byla mnohem chudší o 14 knih. Vždyť jeden z nejhorlivějších apoštolů, apoštol Pavel, se původně vydal na cestu z Jeruzaléma jako zapřisáhlý pronásledovatel křesťanů. Právě v prvních staletích se křesťanství šířilo tak úspěšně, protože dokázalo oslovit prosté obyčejné lidi, zastávalo se chudých i otroků. Zároveň ti, kteří byli pronásledováni od římských vládců, těmto nehlásali nenávist a nevyhlašovali války, nýbrž jim říkali evangelium o Kristu a Boží lásce. To je také jeden z důvodů, proč jsou v naší zemi poloprázdné kostely. Nemohou za to komunisté jak alibisté tvrdí, ale křesťané, kteří křesťanské poselství neberou vážně.

Na závěr si troufnu konstatovat, že Ti, kteří se na poválečných činech a činech v 50. letech, kdy se společnost vyrovnávala i s traumaty II. světové války, aktivně podíleli, nejsou dnes ani ve vedení KSČM a často ani naživu. Zde by měl platit biblický princip: „Nebudeš trestat vinu otců na synech.“  Zároveň je třeba uznat, že každé lidské uskupení činní chyby a někdy i fatální, ale důležité je, že se z těchto chyb poučí a dále je nečiní.

Právě v ohledu společenském a politickém, je nutné se nedívat a stále se „nepatlat“ v tom co bylo před několika desítkami let, ale je třeba žít dneškem, ten reflektovat, snažit se o nápravu a cílit se k věcem budoucím. Vzhledem k tomu, že kolem sebe po několika málo desítkách let vlády „pravicové svobody“ vidím stále více lidí bez práce a jakékoliv sociální jistoty, lidi chudé a na pokraji finanční nouze, ačkoliv řádně pracují, potírání a nerespektování platných zákonů, cílenou a fatální likvidaci průmyslu a zemědělství. Lidi, kteří uvízli v síti půjček a exekutorů a kvůli dluhům páchají sebevraždy. Matky, které nemají na školní oběd svých dětí. Nemám jinou možnost v souladu se svým svědomím kněze, než se orientovat levicově a snažit se, ze všech sil, jenž mi byly dány, o nápravu těchto poměrů a využít jako plnoprávný občan tohoto státu všechny zákonné možnosti k této nápravě.

V závěru chci jen doplnit, že toto mé zamyšlení není obhajobou mé kandidatury, neboť v tomto případě není jakékoliv obhajoby třeba. Je to jen prosté zamyšlení nad žalostným stavem společnosti a církve po 25 „svobody“ a nástin témat, které církvi i společnosti působí obtíže.   

Rostislav Kotrč