Stoltenberg byl dlouholetým a velmi úspěšným norským premiérem. Zdá se však, že funkce generálního tajemníka NATO je nad jeho síly. Být šéfem vlády ve stabilizovaném státě s obrovskými finančními depozity a trvale přebytkovým rozpočtem v důsledku obřích zásob plynu, je pohoda. Být ovšem šéfem NATO v situaci, kdy se mění tvář a charakter světa a objevují se stále nové a nové hrozby, je něco jiného.
Před takovouto výzvou ještě žádný generální tajemník nestál. Norové, a speciálně norští sociální demokraté, patřili vždy k nejumírněnějším v organizaci NATO. Norové do NATO vstoupili, aby ochránili svou zemi před rozpínavostí sovětského impéria, a kdyby nebylo sovětského zásahu v roce 1968 v Československu, byli by nejspíše NATO začátkem 70. let opustili. Určitě by ale vystoupili z jeho vojenské organizace. Ostatně cestu jim k tomu ukázal Charles de Gaulle a jeho Francie v 60. letech.
Stoltenberg naopak, ač byl dlouholetým lídrem Norské strany práce, patří v NATO k těm nejdůraznějším politikům. Jeho komentáře, zejména k problematice Ukrajiny, jsou velmi diskutabilní a kontroverzní. Nepřispívají právě5m k uvolňování napětí v Evropě, a vlastně ani tento účel nemají. Mají spíše, a to vědomě, účel zcela opačný…
Nyní Stoltenberg hovořil, a opět velmi důrazně, o kybernetických hrozbách. Stalo se tak na základě nejnovější zkušenosti, že prý Rusové napadli elektronické archivy demokratické strany USA, aby z nich vytahali důvěrné či kompromitující informace o republikánském kandidátovi na prezidenta USA, D. Trumpovi. V předchozích dnech tuto kartu rozehrávala celá řada západních médií, což mělo zřejmě vytvořit mediální prostředí pro následné vyjádření generálního tajemníka NATO.
Představa, že manažeři volební kampaně demokratické strany USA, si pořizují důvěrné informace o protikandidátovi republikánské strany, je celkem oprávněná. To se v politice děje dnes a denně. To, že by takovéto důvěrné informace byly dostupné na internetu, byť v pro veřejnost nepřístupných archivech demokratů, je ale těžko uvěřitelné.
Nicméně předpokládejme, že Rusové, a zde je otázka, která složka by na to měla v Rusku zájem, by takovýto zásah do prostředí demokratické strany USA opravdu udělali. Ze zkušeností je známo že 98-99 % informací osobního charakteru o čelných politicích je veřejně dostupných a lze je získat pečlivým a trvalým sledováním otevřených médií. Představa Stoltenberga, že NATO bude svými vojenskými jednotkami zasahovat proti kybernetickým útočníkům, a tedy vůči cizím státům, na jejichž území kybernetičtí útočníci působí, je tedy v tomto případě jako z jiného světa.
Spíše by to chtělo společnou mezinárodní akci světových velmocí, včetně EU, která by je zavazovala ke společnému postupu proti kybernetickým útočníkům, kteří dnes mohou napadat prakticky cokoli, a nemusí to být pod kontrolou jakéhokoli státu či jeho složek, včetně zpravodajských služeb. Stoltenbergova představa, že by se z kybernetického útoku mohl stát casus belli, je ale z jiného světa.