Kdysi, už to letos bude 16 let, jsem dobrovolně opustil rodnou Prahu a odstěhoval se na venkov. Napřed de facto a pak i de iure. Žil jsem přitom na okraji nejvlastnějšího, historického středu. Na procházky jsem mohl do petřínských sadů a zahrad, na pivo jsem mohl do nejkrásnějších hospůdek Malé Strany, Hradčan a Starého i Nového Města. Tak proč jsem tedy vlastně šel pryč? Moje město mě přestalo chtít. Nebyl jsem cizinec, tedy kavka zvoucí k oškubání. Vytlačili mě davy cizích, pro které byla připravena řada "lákadel" v podobě odporných ruských matrjošek, čepic Rudé armády a podobných "chuťovek". Z mé milované Malé Strany zmizeli místní lidé a místo nich přišly banky a prachaté firmy. Z mnoha míst, kde jsem si mohl dát oblíbenou zrzavou vodu s napěněnou čepicí a nezávazně pokecat na tom veletrhu nesplněných přání, zbyly prázdné "pračky na peníze". Ze Smíchova v okolí Anděla s neopakovatelným geniem loci se stalo Anděl business centrum. Sklokovové, neosobní, necitelné. A tak jsem vypadl. Sice s určitou lítostí a s nostalgií, která se v občasných vlnách vrací, ale nakonec rád.
Teď chtějí na Smíchově stavět ruské kolo... Prý to čtvrť na břehu Vltavy oživí. Pro koho, sakra? Kdypak někoho napadne postavit třebas vedle petřínské věže velkou horskou dráhu, aby to tam bylo živější? Tak jsem vyhrabal ze svého archivu jednu starou veršovanou věc. Myslím, že je cca 15 let stará, ale stále platí. Snad se na mne za ni nebudete zlobit.
Na prahu třetího tisíciletí
Co se to, Panebože, co stalo se s mým městem?
Kam zmizely šeré do magična uličky?
Tam, kde klepaly se koberce a míchalo se těstem,
kde slétali se holubi, co krmily je babičky?
Sem, na tmavé zaprášené dvorky s kamarády
po pěti pivech U Trojek chodili jsme chcát,
na sloupy loubí kolem rynku, na arkády
sprosté piktogramy a další vzkazy šutrem psát:
že Honzovi nechce stát,
že nás Hanka nechce milovat,
že nebudeme pracovat
– to vše jsme ryli do fasády
i v písku cesty u zahrady.
Kampak se poděl markýz Rudla s pleší jak lampa?
Copak se stalo s babkou s okem na tyči?
Rozžínala plyn kolem parku Kampa
a říkala nám, ať jdem domů, anebo taky do piči.
A co je s tím starým bezem nad lavičkou,
co stínem kryl mé erotické spády
i šachovnici s figurkami a s rozehranou partičkou?
A když pak zima ujala se v městě vlády
hodil se pěkně do parády
a smál se nad mojími pády
nad ledovkovou cestičkou,
když jsem tam coural s holčičkou...
Kdy zmizely ty staré knajpy v kouři vajglů
a pitoreskní budky na písek a sůl
a randál ochraptělých opileckých brajglů,
když domovník bral na nás hůl?
Pět a třicet let navíc, plus či mínus, děleno a snad i krát,
tak tedy díky, zralý věku, na mou věru!
Tohle, že jsou místa, jež měl jsem tak rád?
Mám pro tebe, město, mám pro tebe vzkaz: že na tebe seru!