Evangelijní příběh, který je zapsán ve 4. kapitole Lukášova evangelia o pokušení Ježíše Krista nepatří mezi tzv. obecně známé příběhy. I když o pokušení Ježíše na poušti každý něco slyšel. Před svým veřejným vystoupením Ježíš odchází na poušť, kde se čtyřicet dní postí a připravuje na své působení. Na konci tohoto období se pak setkává s ďáblem, který ho třikrát pokouší. Poprvé mu ďábel nabízí, aby udělal z kamení chléb a nasytil se, když má hlad. Podruhé ho dokonce vyvede na vysokou horu a v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země a řekl: „Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé.“ Při třetím pokušení ho přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů; vždyť je psáno ‚andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili‘ a ‚na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen’. Pro lepší pochopení, tedy lze shrnout, že ďábel pokouší Ježíše tím, že mu nabízí: 1) magickou moc a ukojení jeho potřeb, 2) světskou moc, slávu a bohatství, 3) pýchu, výjimečnost, nedotknutelnost a vládu nad přírodními zákony (gravitace). Ježíš, ale v této zkoušce obstál a vždy odráží ďáblovo pokušení odmítnutím a slovem Hospodinovým. Tím, že nepodlehl pokušení, obstál a zvítězil nad zlem a začíná veřejně učit.
Člověku žijícímu mimo křesťanství se může zdát tento příběh nesmyslný či historicky vzdálený. Pro věřící křesťany, kteří tvoří církev, by měl být tento příběh životním vzorem, jak jednat, jak odolávat svodům pokušení a dosáhnout tak smyslu a cílů své víry. Když se ale zamyslíme skutečně nad obsahem tohoto příběhu a křesťanskou církví dnes, nelze než konstatovat, že církev a její představitelé naprosto podlehli těmto ďáblovým svodům a to nejen v historii, kdy církev, nejčastěji římskokatolická, často psala „černou kroniku Evropy“ a později i dalších částí světa. Není to však jen otázka temného středověku. Vždyť, jak dnes církevní představitelé odpovídají na tyto ďáblovy nabídky? Církev a jednotlivé církve sebe často chápou jako výlučná společenství, kdy jen ony mají tu moc dovést člověka ke spáse. Pouze jimi konané náboženské rituály jsou platné. Jen pokud je člověk členem té či té církve, má právo na záchranu apod. Ve své výlučnosti ba i pýše jdou v naší společnosti tak daleko, že mají pocit neohroženosti, dokonce, že nejsou povinny církve dodržovat zákony a legislativu státu. No a někteří soudci Ústavního soudu přikyvují jejich tezím svými výroky. Ve své pýše jde dokonce římskokatolická církev mnohem dál, neboť si nárokuje zmocnit se všech ostatních církví a vládnout jim, což se již děje v Ekumenické radě církví. Tedy v 21. století jsme opět v Čechách svědky rekatolizace, tentokrát ne cestou násilí, ale cestou politickou a ekonomickou. No a jak odpovídá církev na pokušení moci a majetku, to raději ani nebudeme mnoho rozvádět. Snaha vládnout, dostat se do všech struktur apod. Poslední ďáblovou výzvou byl pak Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Místo Ježíšova „Ne!“ Církevní představitelé po tomto majetku dychtivě a lačně skočili a začali si jej nárokovat. Opět Římskokatolická církev dovedla tuto věc ad-absurdum, protože měla pocit, že 80% všeho vydaného majetku je jí málo a začala soudně další majetek po státu, krajích a obcích vymáhat, nehledě na to, co říkají její věřící. Nehledě na to, jeli tento nárok oprávněný či je v moci státu a společnosti tento majetek vydat. Také nehledě na to, co s tímto majetkem bude dál a bude-li pro církev užitečný. No a kdo s touto chtivostí a chamtivostí církevních hodnostářů nesouhlasí, nebo se proti ní postaví, musí být náležitě potrestán a odstraněn. Což se nyní děje napříč takřka všemi církvemi.
V závěru lze jen konstatovat, že to, co nyní vidíme a vnímáme v církvích a konání hierarchů je na míle vzdálené duchu Evangelia a Ježíšově učení a životu. Církev bez jakéhokoliv ostychu podlehla pýše a pokušení, kterým byl kdysi pokoušen i Kristus, řkouc jasné a rezolutní „Ne!“ Chce-li pak společnost, aby církev žila a pracovala k jejímu užitku a povznesení, je povinna jí opět od pokušení a zla pomoci očistit a uvést do stavu bez moci, mamonu a pýchy.
