To by potom ovšem chtělo sdělit, v kterých zemích, odůvodnit proč a hlavně přesně vymezit, kdo má právo určit, která země je pro demokracii nezpůsobilá. Základem takovéhoto určení by mělo být přesné definování obecných parametrů „způsobilosti k demokracii“, jejichž narušení může být sankcionováno zrušením demokracie v dané zemi.

Velice však pochybuji, že arbitrem v daném rozhodování může být armáda, tudíž organizace ze své podstaty vysoce nedemokratická. Jak již jsem v úvodu napsal, historie zná nejeden příklad, kdy vojenský puč nevedl k posílení svobod a práv občanů daných zemí, nýbrž přesně naopak byl prvním krokem despocie, který následovaly kroky další – fyzický teror, likvidace osobních svobod, nevymahatelnost práva atd.

Že některé vojenské převraty třebas přinesly dané zemi oproti původnímu stavu i ekonomickou prosperitu, jako tomu bylo například v Chile, je sice možno připustit, problémem však zůstává, za jakou cenu. I v onom Chile, kde i já jsem ochoten uznat ekonomický přínos Pinochetova režimu, se děly věci, které jsou i tehdejšími měřítky vnímání lidských práv absolutně nepřijatelné. Například házení názorových oponentů z vojenských vrtulníků bez jakéhokoliv soudního rozhodnutí do moře mezi takové rozhodně patří.

Každý vojenský puč v historii světa je samozřejmě jedinečný a je mimo mé schopnosti  v rámci internetového blogu všechny analyzovat a srovnat. Co však mají bez jakýchkoliv pochyb společné, jsou oběti na životech civilistů. Jim a jejich blízkým bude již navždy jedno, že bude levnější houska či budou jezdit modernější vlaky. Chápu, že podobné oběti zpochybňují jakoukoliv revoluci či možná i nutnou změnu režimu, ale právě na základě počtu nevyhnutelných obětí mezi civilisty a zvýšení či snížení úrovně respektu k občanským právům a svobodám po změně režimu lze dle mého soudu rozlišit převrat/revoluci/puč obhajitelný od neobhajitelného.

Uvidíme, co v souvislosti s aktuálním pučem v Turecku přinesou nejbližší dny. Odvážím se však předpovědět, že nebudou žádnou oslavou lidství. Tou občanská válka, která je zřejmě v zemi na spadnutí, opravdu není. K našim standardům měla sice turecká demokracie v mnoha směrech daleko, ale přeci jenom při všech výhradách k Erdoganově režimu je nutno připustit, že se k moci dostal demokraticky.  Že bude stejným způsobem instalována do čela země nějaká obdoba Kaddáfího, o tom pochybuji. Předpokládám  totiž egyptský scénář, a ten má s podstatou demokracie společného ještě méně než současná Erdoganova varianta.

Co se rovněž odvážím předpovědět, je, že potenciální vzniklá junta,bude-li úspěšná, nebude ze strany „demokratického Západu“ nějak extra ostrakizována. Málo platné, Erdogan ležel mnohým v žaludku a mnozí západní politici v čele s pohlaváry Evropské unie by nejraději demokracii, ne-li zařízli jako egyptští či turečtí generálové, tedy alespoň odsunuli na hodně zastrčenou kolej.

V nejbližších dnech a týdnech ale budeme moudřejší. Tak vše pozorně sledujme, dění v Turecku se nás rozhodně týká. Minimálně z toho důvodu, že bude-li v Turecku občanská válka, budou se počty uprchlíků počítat v úplně jiných číslech než dosud.