A po čase by se vztahy USA a Turecka opět vrátily k normálu, v jakém byly před nástupem Erdoganovy vlády. Erdogan prostě není vysněný partner Západu, a to říkám ještě velmi zdvořile. Jeho autoritativní a islamistické záměry nejsou právě oceňovány politickými elitami Západu.
Po sestřelení ruského letadla 24. 11. 2015, které se mihlo kolem tureckých hranic, tureckou vzdušnou obranou, došlo k silnému ochlazení vztahů mezi Ruskem a Tureckem. Tyto ruskoturecké vztahy bylo před tím možné charakterizovat téměř už jako strategické partnerství.
Je otázka, do jaké míry Erdogan nebo turecká výkonná moc o sestřelení ruského letadla vlastně věděli. Pokud ano, Turecko zjevně přecenilo své síly, neboť Rusko vytáhlo ve hře trumfové karty…
Statisíce ruských turistů se dnes neobjevují na plážích Anatolie, byl zastaven export tureckých zemědělských výrobků do Ruska a také turecké stavební podniky, které měly dříve hodně zakázek právě v Rusku, jsou najednou bez práce. Turecko samozřejmě mohlo např. začít znepokojovat Rusy, respektive jejich chráněnce Arménii, přes spřízněnou ázerbajdžánskou vládu, ale to velký smysl nedává. A hlavně to prosperitu tureckým firmám ani hotelům a restauracím v turistických resortech rozhodně nepřinese.
Erdogan má možná mnoho vlastností, pro které není vyhledávaným partnerem Západu, ale schopnost realistického pohledu na věc mu vůbec nechybí. Koneckonců oba dva státy, jak Turecko, tak Rusko, se v posledních dnech a týdnech snaží provádět realistickou politiku také směrem k Izraeli. Turecko po roztržce před pár lety obnovilo diplomatické vztahy s Izraelem a snaží se de facto kopírovat ruskou politiku ve vztahu k Izraeli.
Turci vsadili v bojích v Sýrii na špatného koně
Je to rozumné z hlediska hospodářské spolupráce a zdá se, že Erdoganův islamismus má své meze.
Samozřejmě, že mezi oběma státy zůstává mnoho třecích ploch. Ale tyto třecí plochy zde byly i v minulosti. Na prvním místě je to dnes Sýrie.
Asadova politická garnitura byla kdysi, před zahájením bojů v Sýrii roku 2011, partnerem tureckého státu. Lze říci skoro strategickým partnerem. Turci ovšem vsadili v ozbrojených bojích v Sýrii na špatného koně.
Tak jako v Egyptě to bylo i v Sýrii Muslimské bratrstvo. To však bylo v bojích se syrskou armádou prakticky rozprášeno a dnes zřejmě neexistuje ani v zahraniční diaspoře. Erdogan pak musel vsadit na islamisty, protože má jeden obrovský problém. Ten se jmenuje Kurdové.
Pokud se jednou syrští Kurdové spojí s Kurdy v Turecku a také v Iráku, bude takový státní útvar mít nějakých 20 -25 milionů lidí. Kurdové jsou historický národ a jejich početnost je taková, že je vlastně jediným takto velikým národem bez vlastního státu.
Samozřejmě, že pokud by Rusové hráli kurdskou kartu, Turecko by to prakticky vyčerpalo a dovedlo by ho to k nekonečné občanské válce a rozštěpení země. Rozštěpení země je ovšem, zdá se, i tak nezadržitelný proces, a v podmínkách Turecka si jej lze těžko představit jako proces podobný klidnému rozdělení Československa…
Rusko má v partii s Tureckem lépe rozdané karty
Erdogan je zkrátka také tureckým nacionalistou a je těžké si představit, že bude bez boje souhlasit s oddělením lidnatých východních, resp. jihovýchodních částí Turecka a s vytvořením samostatného kurdského státu…
Je otázka, co si spolu Putin s Erdoganem v Petrohradě v úterý říkali o Sýrii. Zda mezi nimi došlo k nějaké rozumné dohodě. A pokud ano, tak je vlastně jediná rozumná dohoda potvrdit nedělitelnost a svrchovanost Sýrie nad severními kurdskými oblastmi.
To, že se Asad ke Kurdům chová v průběhu bojů (i předtím) korektně a podporoval je dodávkami zbraní, je zřejmé. To, že Kurdové dostávali zbraně také od Západu, a především od USA, je také zřejmé. Západ by konec konců bojoval s Islámským státem až do posledního kurdského vojáka…
Kurdští vojáci a předáci však jistě nejsou hloupí a jsou v zásadě levicově orientovaní, takže budou mít vždy blíže k dohodě s Asadem nežli s kým jiným.
Rusko má prostě dnes v partii s Tureckem lépe rozdané karty. Erdogan chce stabilizovat svou pozici, a k tomu potřebuje příznivý ekonomický vývoj své země, a tedy obnovení hospodářského partnerství s Ruskem. To ostatní, urovnání sporů a sladění rozdílných zájmů v různých oblastech v sousedství obou států může přijít v následující době. Koneckonců Turecko se vydává podobnou cestou jako k Rusku i ve vztazích k Izraeli.
