1. května uplynulo sedm let od našeho vstupu do Evropské unie. To znamená, že také uplynulo sedmileté přechodné období, které dvě poslední staré členské země EU - Německo a Rakousko - uplatňovaly na volný pohyb pracovních sil z nových členských států. Od této chvíle tak mohou Češi, Slováci, Poláci a další bez omezení pracovat u obou našich německy hovořících sousedů. Vnímáte tento okamžik jako jednu z přelomových událostí evropské integrace? Mají se Němci a Rakušané obávat přílivu "levné pracovní síly z východu"?
1. květen 2011 určitě není přelomovým okamžikem evropské integrace. Přelom nastal 1. května 2004, kdy vstoupilo celkem 10 nových členských zemí včetně České republiky a Slovenska do EU. Svůj pracovní trh tehdy bez mrknutí oka otevřela Velká Británie, Švédsko a Irsko. Toto otevření znamenalo pro nás a pro ostatní východoevropany symbol evropské integrace. Postupně se začaly otevírat všechny další země.
Německo s Rakouskem využily z vnitropolitických důvodů přechodné lhůty až do samého konce. Němci ani Rakušané se, pokud jde o Čechy nebo Slováky, nemusí bát přílivu levné pracovní síly. Češi, jak dokazují statistiky, mají vůbec nejnižší mobilitu v celé Evropské unii. Kdo chtěl jít pracovat do Německa nebo do Rakouska, tam už dávno je. Češi měli do Německa kvótu 10 000 pracovníků ročně a vysokoškoláci tam měli dávno neomezený přístup. Přesto bychom Čechy, kteří se v Německu poohlídli za prací, spočítali na prstech několika rukou.
Jinými slovy ani po 1. květnu se nic nemění. Předpokládám, že řádově několik stovek Čechů, hlavně z pohraničních oblastí, se bude ucházet o práci v Německu nebo v Rakousku. Žádný příliv levné pracovní síly z východu však nenastane.
Je to hlavně škoda pro Německo, které má statisíce neobsazených pracovních míst. Potřebuje kvalifikovanou pracovní sílu, která ani v Německu, ani v okolních zemích dnes není. Německo se tedy, jak se hezky v angličtině říká, „střelilo do vlastní nohy“.
My v Evropském parlamentu jsme se od samého počátku snažili situaci hlavně našim německým a rakouským přátelům vysvětlovat. V roce 2005, při prvním výročí našeho vstupu, jsem společně s maďarskými, polskými a dalšími kolegy z nových členských zemí napsal písemné prohlášení, ve kterém jsme vyzvali země, které své pracovní trhy ještě neotevřely, aby tak učinily. V mnoha zemích se na základě tohoto prohlášení rozběhla debata. Výsledkem bylo, že země jako Holandsko, Belgie, Portugalsko, Španělsko svá omezení na vstup do pracovního trhu zrušily. Bohužel to nebyly až do posledního okamžiku naše dvě sousední země - Rakousko a Německo.
Na jedné straně vidíme konkrétní pokrok evropské integrace, jako je právě čerstvé uvolnění německého a rakouského pracovního trhu. Na straně druhé ale evropská integrace čelí i pokusům o částečnou demontáž toho, čeho již bylo dosaženo. Mám na mysli například společnou snahu Francie a Itálie o omezení tzv. Schengenského systému. V obavě z masivního přílivu uprchlíků ze severní Afriky tlačí Paříž a Řím na to, aby členské státy mohly opětovně zavádět kontroly na vnitřních hranicích EU. Nejedná se zde o začátek procesu, na jehož konci bude oslabení pravomoci EU a dominance národních států?
Doufám a pevně věřím, že takový proces nenastane. Je potřeba, aby se „pochlapila“ v první řadě Evropská komise, a aby členové Evropského parlamentu řekli jasné slovo. Je nepřípustné, aby dva pravicoví populističtí představitelé dvou států, kterým před volbami teče doma do bot, požadovali přehodnocení základních evropských smluv. Jediným důvodem je získání bodů v průzkumech domácího veřejného mínění.
Řešením situace uprchlíků v Itálii, ve Francii a v dalších zemích není opětovné zavádění kontrol na vnitřních hranicích. Namísto toho je nutné prosadit větší, účinnější a efektivnější spolupráci evropských států při ochraně vnějších hranic.
V Evropské unii byla před několika lety založena agentura FRONTEX, která má ochranu hranic na starosti. Doposud byla tato agentura velmi úspěšná. Z minulosti známe například neklidnou situaci na polsko-ukrajinské hranici. Poté, co vstoupilo Polsko, Slovensko a další východoevropské země do Evropské unie, a společně se zabezpečila naše východní hranice, nejsou zde problémy. Letos a v loňském roce vznikaly problémy na řecko-turecké hranici a hlavním problémem zůstává italské či maltské pobřeží. Podle příkladu východní hranice je potřeba místo populistických gest mnohem účinněji spolupracovat. Jak jednotlivé státy, tak Evropa jako celek.
Neznamená to budování nějaké pevnosti! Evropa by se do budoucna bez řízeného přistěhovalectví neobešla. Budeme-li si chtít udržet současný počet obyvatelstva a životní úroveň, musíme čelit společně a mnohem efektivněji nelegální migraci!
Hlavní celosvětovou zprávou z počátku května bylo dopadení a usmrcení Usamy Bin Ladina, vůdce Al-Kajdy a nejhledanějšího teroristy světa. Jaké byly vaše pocity bezprostředně poté, kdy jste se to dozvěděl? Bude po smrti Bin Ladina svět bezpečnějším místem k životu anebo se naopak obáváte odvety ze strany Al-Kajdy? A jak se díváte na roli Pákistánu v boji proti globálnímu terorismu? Není přeci jen poněkud zvláštní, že se nehledanější terorista světa ukrýval jen 90 kilometru od pákistánského hlavního města?
Z dopadení nejhledanějšího teroristy světa jsem měl samozřejmě radost. Bin Ladin a Al-Kajda jsou přímo zodpovědní za události 11. září a jejich vina je naprosto nezpochybnitelná. Z hlediska spravedlnosti je toto potrestání naprosto na místě. Méně na místě byla invaze do Iráku, který s 11. zářím neměl nic společného. Tato invaze rozjitřila bohužel celý arabský a muslimský svět.
Dobrou zprávou je, že Bin Ladin a Al-Kajda nemá již ani v arabském a muslimském světě výraznější podporu. Naopak revoluce, které se odehrávají od Tuniska po Bahrajn, mají úplně jiné hodnoty, vzory a cíle. Podle mého názoru by bylo nejvhodnější strategií po smrti Bin Ladina vyhlásit vítězství nad terorismem a účinně pomáhat jinými než vojenskými prostředky arabskému a muslimskému světu při emancipaci.
Nedávno jste jménem EP absolvoval oficiální jednání s předsedou horní komory australského parlamentu Johnem Hoggem. Austrálie si navzdory světové krizi udržela hospodářský růst a vysokou míru prosperity, a to také díky vládní Labour Party. Co bylo předmětem vašeho jednání a čemu by se podle vašeho názoru mohli Evropská unie i evropští sociální demokraté od dnešní Austrálie přiučit?
Austrálie je jedinou západní zemí, která v roce 2009 nešla hospodářsky do mínusu. Samozřejmě hospodářský růst Austrálie je dán jinými možnostmi než má Evropa, neboť je založen hlavně na australském nerostném bohatství. Přesto má Austrálie i po období hospodářské krize celkové zadlužení 6 % HDP. V tomto ohledu by si Evropa měla vzít příklad. Vydávat peníze na investice, neplýtvat a šetřit v dobách dobrých i horších. Snažit se mít neustále vyrovnaný nebo přebytkový rozpočet. O tom jsme mluvili s předsedou australského senátu, labouristou Johnem Hoggem.
Mluvili jsme dále o spolupráci mezi Austrálií a EU a oběma parlamenty. Mohu již nyní prozradit, že Austrálie připravuje pro Evropský parlament velkou malbu od svých aboridžinských autorů. Bude představovat symboliku usmíření mezi Evropany a australskými domorodci, ke kterému velkým symbolickým gestem došlo před několika lety i na půdě australského parlamentu.
26. dubna proběhlo na půdě českého parlamentu hlasování o vyslovení nedůvěry vládě, které vyvolala ČSSD. Pravicová vláda zmítaná vnitřními rozpory a mnohými korupčními skandály ale toto hlasování přestála. Člověk si někdy říká, že hůře už být nemůže, ale realita české politické scény ho nakonec vždy zaskočí... Považujete tuto vládu za dosud nejhorší, kterou jsme od Sametové revoluce měli?
Současná vláda je bez pochyby nejhorší vládou, jakou jsme za posledních 20 let měli. Není to jen můj názor, ale i podle průzkumu veřejného mínění podporuje Nečasovu vládu pouhých 21 % našich obyvatel. Tak nízkou důvěru žádná jiná vláda předtím neměla.
Nejen, že je vláda zmítána permanentními vnitřními rozpory, ale strany, které tuto vládu tvoří, zvolily způsob vnitřního boje naprosto nevhodného i pro jakoukoliv postkomunistickou demokracii. Metody jako udávání, pomluvy, urážky, špiclování, nebo uplácení nepatří do demokratické politické kultury, jak ji alespoň v západním světě známe.
Vláda hlasování o nedůvěře sice přežila, ale obávám, že nestabilita bude pokračovat i nadále. Budeme tedy žít s touto vládou od krize ke krizi. Není to dobrá zpráva ani pro tuto vládu, ani pro opozici a už vůbec ne pro společnost jako celek. Česká republika se dostala do nebývalého morálního bahna, které má a bude mít vliv na náš budoucí ekonomický rozvoj a prosperitu. Bohužel za této vlády nevidím pro naši zemi žádné radostné řešení.
