V červnu 1999 se EU dohodla na cílech vedoucích k posílení vlastní obrany, které by jí umožnily provádět autonomní operace s odpovídajícími ozbrojenými silami a bez účasti USA. V Helsinkách v prosinci 1999 byl tento cíl potvrzen. Podle nich členské země EU měly být schopny do roku 2003 rozmístit do 60 dní a na místě nasazení udržet až rok vojenské síly o velikosti až 60 tisíc osob, které by byly schopny plnit celý rozsah „Petersbergských“ úkolů. Tyto ambice se nenaplnily a žádná jednotka „EUBG“ do dnešního dne nasazena do operace nebyla. Pro řadu operací jsou pro EU totiž naprosto nezbytné kapacity a zdroje NATO (průzkumné a zpravodajské prostředky, systémy velení, řízení a spojení a také námořní a letecké transportní kapacity). Efektivitou armády změřené bojovými schopnostmi EU dosahuje dlouhodobě jedné desetiny úrovně armády Spojených států.
Vzhledem k omezenosti zdrojů vydávaných na obranu v ČR (1,04% HDP) je zjevné, že Česká republika se nemůže zavázat samostatně ani duálně plnit cíle v rámci společné Evropské kolektivní obrany a o cílech v rámci NATO ani nemluvě. K tomu je schopna naše armáda připravit s velkými problémy malé jednotky na zahraniční operace, a to na úkor obrany našeho státu. Uvedené výdaje na obranu by musely být na úrovni 1,8-2% HDP a to dlouhodobě. Tento toužený stav však není ze známých důvodu dosažitelný. (Jen pro upřesnění, USA dlouhodobě vydávají na svou obranu cca 4% HDP).
Při stavbě Evropské armády chybí definovat její základní atributy bezpečnostní a obranné politiky vzhledem k současnému bezpečnostnímu prostředí. Převládají také rozdílné národní zájmy a rozdíly v úrovni připravenosti jednotlivých armád evropských států. Vojáci navíc „suplují“ úkoly policie např. v úkolech výstavby společné pobřežní pohraniční stráže EU.
Nejen z těchto důvodů je výstavba Evropské armády, tolik prosazovaná premiérem Sobotkou, v současné době více než nereálná a absurdní.