Tato konference proběhne 26. – 27. září, ve spolupráci s Čínskou akademií společenských věd (CASS), China International Publishing Group, Informační kanceláří provincie Šen-si a Akademií sociálních věd v Šen-si. V rámci této konference se sejdou přední vědci, novináři a byznysmeni z Číny i ze zahraničí, aby si vyměnili názory na to, jak podpořit uskutečnění projektu hedvábných stezek, tak aby z něj každý účastník něco získal a aby se jednotlivé státy, které se budou účastnit tohoto projektu, učily od sebe navzájem a vznikaly tak mezi nimi užší vazby v ekonomice i v jiných oblastech. Jiří Paroubek byl na tuto konferenci pozván, aby ji svou úvodní řečí zahájil. Text přinášíme v plném znění.
Úvodní slovo Jiřího Paroubka na konferenci Shared Memory and Common Development
Dámy a pánové,
děkuji Vám za pozvání na tuto konferenci s mimořádně zajímavým tématem.
Čína v posledních několika desetiletích vytrvale a úspěšně posilovala svou ekonomiku. Nejprve dvoucifernými tempy růstu a nyní, i když se tempa čínského růstu ustálila těsně pod úrovní 7 %, je to stále obdivuhodné.
V současné době zažíváme období velké transformace světového hospodářství, moci i bohatství ve světě. To je spojeno s razantním nárůstem vlivu nových mocností ve světové ekonomice a politice. Státy Západu vč. Japonska ještě ve druhé polovině 20. století kontrolovaly 75 % světového bohatství. V současné době je to již jen necelá polovina světového HDP. A tento podíl se trvale snižuje. Naopak Čína je od roku 2014 již v pozici největší světové ekonomiky měřeno podle HDP přepočteného paritou kupní síly. Nemá smysl plýtvat slovy nad takovým fenomenálním úspěchem Číny, je to opravdu velkolepé.
Celé uskupení zemí BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika), v němž je Čína nejsilnější zemí, má v úhrnu dosáhnout ekonomické úrovně zemí G 7 do roku 2032.
V důsledku toho zvolna dochází a ještě dojde k přesunu světové mocenské rovnováhy. Po zhroucení Sovětského svazu před čtvrtstoletím došlo k bezpříkladnému posílení globálního vlivu jediné velmoci, Spojených států. Toto období hegemonie jediné velmoci – USA – ve světě zvolna končí.
V této etapě světového vývoje se ukazuje, že USA naráží a budou narážet na zájmy nových velmocí v čele s Čínou, které razantně prosazují své vlastní zájmy. Ukončení unipolárního světa s dominancí jediné supervelmoci – USA – urychlují mj. dopady hospodářské recese, která odstartovala pádem velkých amerických korporací v roce 2008. Jen pád jediné mocné americké finanční korporace – Lehman Brothers – přinesl přímou ztrátu 613 mld. $. Před 25 lety se ovšem zdálo, že hegemonie USA bude trvat mnohem delší dobu. Ale Čína se vypořádala s recesí lépe nežli Západ, vč. USA. Co zmíněnou dominanci USA vlastně způsobilo? Uvedu pět faktorů:
1. Otevření globální ekonomiky, liberalizace světového obchodu a volný pohyb kapitálu.
2. Po rozpadu SSSR a ukončení studené války omezení zbrojního soupeření s Ruskem a rozvoj bilaterálních vztahů s Čínou. Pokud jde o Rusko, přestává ovšem politika Západu směřující ke zlepšení vzájemných vztahů platit. Západ začal opět zbrojit. USA růst výdajů státu na armádu, což je přes 600 mld. $ ročně, využívají k akceleraci své ekonomiky. To je možné ovšem pouze za předpokladu obrovského přílivu kapitálu ze zahraničí do USA a za situace tištění obrovských objemů dolarů Fedem. Jiná země by si takovou fiskální politiku nemohla dovolit.
3. USA udržely i po rozpadu SSSR existenci NATO. NATO se naopak ještě v letech 1999 – 2004 rozšířilo o 12 zemí ve střední a východní Evropě a posunulo se tak blíže k ruským hranicím. A je snaha NATO rozšířit ještě dále, o další země. Zahrnout do sféry vlivu Západu i Ukrajinu, celý Balkán, Gruzii.
4. Nejbližší americký spojenec – EU – dnes již zahrnuje 28 evropských zemí. Jedná se o mocný celek s 500 miliony obyvatel, tedy s obrovským potenciálem trhu. A vlastní měnou, společnými institucemi, avšak s titěrným společným rozpočtem a zatím slabými unijními orgány. Dnes EU naráží na limity své další integrace, které nebude vůbec snadné překonat. Na odchodu z EU je Velká Británie. Spojené státy mají naopak obří federální rozpočet, mocnou armádu a mluví v zahraničí jedním hlasem.
5. Spojené státy se v posledním čtvrtstoletí naučily využívat potenciál OSN k prosazování svých strategických zájmů ve světě. USA tak po roce 1990 se svými trvalými i ad hoc spojenci několikrát zasahovaly ve světě, nejprve v Jugoslávii, pak v Afganistánu, Iráku (dvakrát) i jinde s mandátem OSN i bez něj. V době Obamova prezidentství ovšem tuto politiku „světového četníka“ zvolna opouštějí. Tyto intervence – s výjimkou Jugoslávie – skončily v zásadě politickým neúspěchem. Původní cíle intervencí nebyly a ani nemohly být splněny.
Nepředvídavou politikou velmocí Západu zejména v Libyi a Sýrii – v Sýrii ovšem za velké účasti řady regionálních hráčů (Turecka, Kataru, Saudské Arábie) – se spustila masová migrace uprchlíků z Asie a Afriky do Evropy. Evropa dnes řeší migrační krizi. Rozklad Libye a zejména Sýrie a Iráku akceleroval také mezinárodní terorismus. Ten rovněž dopadá na Evropu, ale nejen na ni.
V situaci ekonomického oslabení zemí Západu, neúspěchu jeho velkých vojenských intervencí, za existence migrační krize, reálných rizik masivních teroristických útoků na cíle v západním světě Čína tvrdě pracovala. Především na posílení své ekonomiky. Jestliže USA a evropští členové NATO vynakládají na armádu každoročně astronomických více než 800 mld. $, Čína se držela zpátky. Její vojenské výdaje se odhadují na 150 mld. $ ročně.
Otevřeně řečeno, peníze vydané na zbrojení jsou peníze do značné míry vyházené z okna. Čína udržuje své výdaje na zbrojení na rozumné výši. Západ to se svými zbrojními výdaji jednoznačně přehání. Kolik užitečných projektů by mohlo být uskutečněno v rozvojovém světě, pokud by Západ vynakládal na armádu peníze srovnatelné s Čínou. Kolik velkých problémů ve světě by pak mohlo být poměrně rychle vyřešeno. Např. boj proti suchu, zajištění dodávek pitné vody žíznícím, budování potřebných silnic a železnic v rozvojovém světě atd.
V posledních letech zažíváme nástup éry, ve které Čína vstupuje do zavedeného světového uspořádání se svými jasnými představami. Ty jsou často v rozporu s představami a zájmy Západu, zejména pak USA. Vliv Číny v mezinárodních institucích typu MMF a Světové banky je t. č. marginální, vůbec neodpovídá váze její ekonomiky a nic nenasvědčuje tomu, že by to Západ chtěl změnit. Čína dlouho stála mimo jakékoliv aliance. To se již velmi zásadně změnilo. Čína, Rusko, Indie a Pákistán i prakticky všechny země střední Asie jsou součástí Šanghajské organizace spolupráce. Je jakousi asijskou protiváhou NATO. Šanghajská organizace spolupráce není pochopitelně aliancí v běžném, západním slova smyslu mocenského uskupení. Jednotlivé státy vč. Číny respektují partnerský charakter organizace, bez hegemonistu. Jedná se o mírový projekt. Tato organizace je v Asii významným faktorem bezpečnosti. V roce 2009 došlo k vytvoření sdružení BRICS, rozšířené po přistoupení Jižní Afriky v roce 2011 na 5 členů.
Zmíněné země BRICS se snaží spolupracovat na základě konsensu, se snahou utvářet novou etiku partnerských vztahů. Nejpatrnější toto bylo při vytvoření Nové rozvojové banky BRICS (New Development Bank) s iniciačním kapitálem 100 mld. $. Přes rozdílnost ekonomické síly jednotlivých členských států má být jejich vliv v bance rovnoprávně zastoupen každoroční rotací zástupců zemí ve vedoucích funkcích banky.
Čína plně ukázala svou schopnost revidovat současný ekonomický řád světa vytvořením Asijské infrastrukturní a investiční banky (AIIB) pod jejím vedením. AIIB je dnes významnou alternativou ke světovým finančním institucím Západu. Kapitál banky dosáhne 100 mld. $. Čína je největším akcionářem v bance a je následována Indií, Ruskem, Německem a Jižní Koreou. Čína je pochopitelně součástí současného mezinárodního systému, z něhož benefituje a tento systém rozvíjí a přináší mu novou kvalitu.
Založením banky Čína potvrdila schopnost „globálního finančníka a investora“. Banka dosud poskytla finanční pomoc a úvěry na infrastrukturní investice v Africe (5 mld. $), v Latinské Americe (35 mld. $), ve střední a východní Evropě (10 mld. $), ve Venezuele (20 mld. $) a v Pákistánu (46 mld. $).
Nesmírně zajímavé je, že se na projektu AIIB účastní největší ekonomiky EU (Německo, Velká Británie, Francie a Itálie), ale také klíčoví američtí spojenci z pacifické oblasti Jižní Korea a Austrálie. Celkem šest desítek zemí. Skutečným projektem 21. století jsou ovšem projekty vytváření nových „hedvábných stezek“. Tuto strategii vyhlásil čínský prezident v září 2013.
Tzv. Silk Road Economic Belt zahrnuje jak severní větev z Číny přes Kazachstán, Rusko a Polsko do západní Evropy. A jižní větev z Číny přes Irán, Irák a Turecko do Středomoří.
Tzv. 21st-Century Maritime Silk Road má vést od čínského pobřeží na jih do Indonésie a na západ přes Singapur, země jižní Asie, africkou Keňu, přes Suez až do Řecka. Pro začátek bylo alokováno pro tento projekt do „Silk Road Fund“ 40 mld. $ a do budoucna se hovoří o použití až 1 bilionu $. Má zahrnovat 60 zemí. Tento grandiózní projekt má celou řadu ambiciózních cílů. Čína chce udržet svůj vysoký hospodářský růst a k tomu potřebuje rozšířit těžiště svého hospodářství více do středu a na západ svého státního teritoria. Tyto čínské regiony se na tvorbě čínského HDP – např. provincie Sin-ťiang, v níž žije 160 milionů obyvatel – podílejí podstatně méně nežli provincie na východě, na pobřeží. A samozřejmě, že přirozená spolupráce pro západočínské regiony je s Indií, Pákistánem, zeměmi střední Asie.
Vytvoření potřebné infrastruktury pozemních komunikací (silnic a železnic) ze západní Číny otevře obchodu další asijské země, s nimiž má Čína deficity v obchodní bilanci. To pochopitelně upevní vnímání jüanu jako jedné z hlavních světových měn.
Budováním potřebné dopravní infrastruktury od čínských hranic na západ, tedy ve střední Asii, v Rusku i jinde, vč. východní Afriky, a přílivem potřebných investic dojde k posílení ekonomik všech zemí kolem hedvábné stezky. A lépe fungující ekonomika těchto států a regionů povede k růstu životní úrovně lidí v těchto zemích. To povede k rozvoji střední třídy, která má za normálních okolností tendenci stabilizovat situaci ve své zemi. Odhaduje se, že do roku 2050 může v zemích kolem hedvábných stezek četnost příslušníků střední třídy dosáhnout 3 miliardy. To vynikajícím způsobem ovlivní koupěschopnost obyvatelstva a to dá nové impulsy pro růst výroby i služeb. Tedy pro hospodářský rozvoj těchto zemí, celého regionu i světa.
Upevnění ekonomik dotčených zemí, jejich dynamický rozvoj vyvolá jejich soustředění na vlastní ekonomický rozvoj, prosperitu a spolupráci, povede také k eliminaci napětí a sporů mezi státy. A tedy k posílení bezpečnosti ve velké části světa.
Jednoduše řečeno, projekty hedvábných stezek zajistí zrychlení hospodářského růstu v desítkách zemí Asie i Evropy. A to bude impuls k posílení světového hospodářství jako celku. Ten, kdo obchoduje a tvrdě pracuje, má zájem o vlastní prosperitu, neválčí. A to je další cenný přínos projektů hedvábných stezek.
