Narodil jsem se v Karlových Varech v lednu 1954. Matka byla úřednice a otec projektant na správě spojů. Byli jsme tři bratři, já nejmladší (prostřední už je po smrti). Naše máma by si zasloužila pomník, že se starala o čtyři chlapy. Žili jsme v té době tradičním rodinným modelem, takže většinu domácnosti nesla na svých bedrech máma, pracovala prakticky 18 hodin denně. My kluci jsme se skoro o nic nestarali. Ve Varech jsem žil až do maturity, byla to krásná léta, do centra města stačilo sejít po schodech k poště a do lázeňské čtvrti zas kolem školy. Opačným směrem už byly jen louky a lesy. Byli jsme takovými městskými venkovany. Po maturitě jsem odešel na studia do Prahy a tam jsem zůstal až do roku 2006, kdy jsem se přestěhoval do Králova Dvora. Zde žiji dodnes.
Co Vás v životě nejvíce ovlivnilo při volbě povolání?
Asi maminka. Strašně si nepřála, abych šel k divadlu, a tak mě nenápadně, abych nic netušil, manipulovala ke studiu nějakého „solidního“ oboru. Vystudoval jsem fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, ale už v půlce studia jsem věděl, že to nebyla ta pravá osudová volba. Mé společenské a umělecké zájmy převládaly. Dostudoval jsem vlastně hlavně proto, abych měl kratší vojnu.
Stejně Vás to k divadlu či divadelnictví zavedlo.
Náš kruhový vedoucí na matfyzu, Miloš Rotter, hrál v divadle Orfeus. Všiml si v mých osobních materiálech, že mám rád divadlo, a pozval mě na představení. Orfeus mi učaroval a hrál jsem tam skoro deset let. Když se nám narodila dvojčata koncem 80. let, musel jsem tohoto náročného koníčku nechat a z Orfea jsem odešel. Mimochodem, zakladatel a principál divadla Orfeus, Radim Vašinka, který mě hodně naučil, nedávno zemřel. Jeho letité práce si média téměř nevšímala. Úmrtí zmínila všechna.
Orfeus bylo Vaše první angažmá?
První štace to nebyla, jako student gymnázia a žák lidové školy umění jsem statoval v Divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech. Potkal jsem tam na jevišti mj. Zdeňka Kryzánka, Gustava Opočenského, Ivu Hüttnerovou nebo taky Ivana Rajmonta. Hrál jsem tu i pár roliček.
A co Vás přivedlo zpátky na divadelní prkna?
Nástup do senátního obvodu. Brzy jsem narazil na dobřichovické a řevnické ochotníky. Nemohlo to dopadnout jinak, než že jsem se mezi ně zapojil. Naposledy jsem stál na jevišti, když jsem zaskakoval v jedné malé roli v představení Sladké tajemství, které jsem režíroval. Byla to derniéra loni v listopadu. Od té doby šetřím energii a čas na volební zápolení.
Jo, abych nezapomněl, hraju ještě v Noci na Karlštejně (to představení se hraje už 10 let, ne-li déle), tam už jsem byl za krále cyperského, vévodu bavorského a jednou na záskok též Arnoštem z Pardubic. „Noc“ se bude hrát ještě 24. září v Karlštejně v rámci vinobraní.
Objevil jste se také v několika televizních filmech.
To byla spíš souhra náhod. Pěknou postavu pediatra prof. Roubíčka jsem dostal ve filmu Poslední cyklista od Jiřího Svobody. Pak ještě roličku kardinála Balardiho v Janu Husovi a pár epizodek v seriálech (Vraždy v kruhu a Mamon). Nejabsurdnější ovšem bylo natáčení s čínskou produkcí (Poslední víza). Měl jsem tam poměrně dlouhé dialogy s čínským hercem. On neuměl jinak než čínsky. Tak jsme se museli naučit odhadovat délku vzájemných replik, protože ani narážky v textu jsme nebyli s to rozpoznat.
Co Váš soukromý život, oženil jste se, máš děti? Co dělají?
S jednou ženou máme čtyři děti. Už nejsme spolu. Ale jako rodina držíme stále pohromadě. Holky jsou bakalářky humanitních oborů, nejstarší syn je inženýr ekonomie a nejmladší začal letos studovat informační technologie na ČVUT.
Co jste dělal, než jste se stal senátorem?
Byla toho spousta. Před vojnou krátce v Hydrometeorologickém ústavu v Komořanech. Po vojně jsem jeden rok učil, pak jsem zakotvil v národním podniku Geofyzika a pracoval osm let v terénním geologickém výzkumu. To byla pěkná léta, práce v terénu byla trochu jako emigrace. Jeden čas bylo v Geofyzice víc chartistů než komunistů. V listopadu 1989 jsem se přidal k Občanskému fóru a pracoval v Koordinačním centru OF. Pak jsem tři roky pracoval v Kanceláři prezidenta ještě za Václava Havla. Poté jsem šest let vedl nadaci, dalších šest let zastával manažerskou pozici v britské nadnárodní firmě, a to až do roku 2004.
Do ODS jste vstoupil v roce 1999. Proč?
Stále jsem měl potřebu podílet se na veřejném dění a po různých „výletech“ mezi nezávislé iniciativy jsem dospěl k závěru, že jediný smysl mi dává činnost v rámci etablované politické síly. Po ODA mi byla ODS názorově nejbližší.
V roce 2004 jste kandidoval za ODS do Senátu.
Byl jsem ve vedení ODS na Praze-západ a velká část tohoto okresu je součástí senátního obvodu č. 16 – Beroun. Kolegové mě přesvědčili, abych do toho šel. Přijal jsem tedy svůj díl odpovědnosti za věci veřejné.
Poprvé jsem byl zvolen víceméně díky dobré pozici ODS (lidi už byli nespokojeni s koalicí ČSSD, US a KDU) – to bylo ještě snadné. Podruhé už jsem vyhrál navzdory postavení ODS, byla tehdy ve vnitřní krizi a její reputace byla těžce pošramocená. Mé zvolení tedy bylo oceněním od voličů za mou osobní práci v politice a v regionu, nikoli za příslušnost ke straně.
Zhodnotíš, nakolik se Vaše představy o práci senátora vyplnily a v čem je ta práce jiná?
Myslel jsem, že toho senátor může dokázat víc. Ale legislativní mašinérie vám toho moc nedovolí. Z pozice senátora můžete prosadit některé dílčí změny zákonů, ale nemůžete zastat činnost vlády nebo ministerstva. Navrhujeme různé novely, ale těžko lze prosadit třeba celou reformu v určité oblasti bez podpory úředního aparátu. Jde tedy většinou o dílčí vylepšení zákonů. Navrhl jsem nebo byl spolunavrhovatelem dvaceti zákonů, asi osmdesáti pozměňovacích návrhů, byl jsem zpravodajem asi šedesáti senátních tisků.
Další rovinou práce senátora je pomoc svému obvodu.
Senátor nemá žádné exekutivní pravomoci a Senát nerozhoduje přímo o veřejných penězích. Senátor však může využít autority svého ústavního postavení a může pomáhat jako prostředník nebo zastánce. Pomohl jsem řadě občanů i starostů při jednání s úřady, obcím při zajišťování jejich rozvojových plánů apod. Například Berounu, Královu Dvoru, Hořovicím, Všeradicím, Hýskovu, Řevnicím, Nižboru, Otročiněvsi, Žebráku, Hlásné Třebani, Chotči, Jílovišti, Dobřichovicím, Letům, Ořechu, Zbuzanům, Jinočanům a spoustě dalších. Na sklonku roku jsem otevíral cestu na ministerstvo školství kvůli dostavbě ZŠ v Žebráku, dnes už pavilon stojí. Ještě dva dny před štědrým dnem jsme byli se starostou Ořecha na pozemkovém úřadu odvrátit nebezpečí protiprávního vydání některých pozemků v církevních restitucích.
Co se Vám povedlo prosadit v Senátu?
Značné úsilí dalo prosadit zákaz reklamy pro internetové sázení neregistrovaných společností (firem, které v ČR neodvádějí daně). Bylo nutné zasáhnout do obchodu nelegálních internetových provozovatelů. Komunikační média mají mezi zákonodárci silné lobby, a tak to byl skutečný boj. Odvody legálních loterijních společností poskytují miliardy pro obce v celé republice a do rozpočtu ministerstva školství na podporu sportu. Stát by neměl dovolit, aby vedle nich podnikaly jiné subjekty, které se odvodové povinnosti vyhýbají.
Pomohl jsem aktivně zamítnutí tzv. náhubkového zákona. Prosadili jsme s Tomášem Töpferem zákon na podporu kinematografie a Fondu kultury. Fond by úplně zanikl, nebýt naší iniciativy. A podpora filmové tvorby podle našeho návrhu funguje víceméně dodnes.
Na jaře Senát schválil můj návrh novely služebního zákona, který pomůže zachránit místo téměř dvěma tisícům zaměstnanců úřadů, jako jsou sociální zabezpečení, katastr nebo finanční správa.
Co se naopak nepovedlo?
Pokud jde o neúspěchy, těch je také celá řada. Prohráli jsme třeba bitvu o rozpočtové určení daní pro obce. Ministr financí navrhl navýšení rozpočtů krajů, ale obce budou muset počkat až do příštího roku. Nebo jsme neuspěli s opravou školského zákona, obce podle něj musí mít kapacity pro všechny dvouleté děti, aby je mohly umístit do školek, budou-li si to rodiče přát. To je naprostý nesmysl, ale vládní koalice na něm trvá.
Za velký nezdar pokládám schválení Lisabonské smlouvy v roce 2009. Způsobila dominanci Německa v Evropě a přechod do režimu většinového hlasování v celkem asi 40 agendách. Mezi ně patří i imigrační politika. Jen z toho důvodu jsme nyní mohli být přehlasováni v otázce uprchlických kvót.
Neúspěchem jistě bylo, že jsme nedokázali zamítnout novelu, která prodlužuje přimíchávání biosložek do pohonných hmot, když už se dávno ví, že to klimatu nepřispívá a EU na tom nadále netrvá. Myslím, že méně řepky by pomohlo učinit náš venkov lepším pro nás i naše děti.
S čím se na Vás lidé obracejí?
Lidé přicházejí se zcela různorodými podněty. Z našeho regionu to byla třeba otázka územního řízení jednoho občana nebo obrana cestovních kanceláří proti likvidační podobě návrhu zákona o jejich pojištění. Také jsem řešil spor pacienta s nemocničním zařízením. Časté jsou sousedské spory (někdy jsou vyhroceny jako v nějakém hororu) nebo zastání v úředních řízeních, kde je občan ve slabé pozici vůči úřední mašinérii. Například v exekucích. Je toho řada desítek případů ročně.
Chcete-li lidem pomáhat, je práce senátora velice pestrá, někdy až moc.
Jaký zastáváte názor na uprchlickou krizi a přijímání uprchlíků?
Evropské státy si nemohou dovolit přijmout každého, kdo si chce vylepšit své životní poměry. Na to naše ekonomiky nestačí a ani to není správné. Mezinárodními smlouvami jsme vázáni poskytovat azyl, ale to se týká lidí politicky pronásledovaných nebo bezprostředně ohrožených válkami nebo genocidou. Drtivá většina imigrantů jde do Evropy za „lepším“, a nemá tudíž na azyl nárok.
EU má systém volného pohybu mezi členskými státy, tzv. schengenský systém. Všechny členské země přispívají na ochranu vnějších hranic „schengenu“ a skoro všechny hraniční země ochranu provádějí řádně. Problém je v Itálii a Řecku. Tyto země dostávají příspěvky, dnes už dokonce navýšené, ale povinnosti nadále nezvládají.
Jaké máte řešení?
Myslím, že stačí dodržovat pravidla. Každý příchozí se musí zadržet už na hranici, zaregistrovat a prověřit. Pokud splňuje nárok na azyl, dostane mezinárodně právní ochranu na území EU, pokud ne, musí být vrácen do země, odkud k nám přišel. Samozřejmě ne do válečné zóny, ale většina uprchlíků přichází z Turecka, Jordánska nebo afrických zemí, kde válka nezuří.
To, že uprchlíci nechtějí do Česka, Slovenska nebo Maďarska, je pro mě jasným důkazem, že jde o ekonomické uprchlíky, ani v jedné z těchto zemí není válka, „náš“ mír jim nestačí, chtějí prostě německý nebo švédský blahobytný sociální systém.
Proč si s tím nevíme rady?
V Evropě vládne pocit špatného svědomí za bídu světa. Ale nám trvalo dva tisíce let, než jsme došli tam, kde nyní jsme. Za evropským blahobytem je mnoho strádání a usilovné práce předchozích generací.
Pokládám za skandální neschopnost předáků EU vyřešit tento v zásadě technický problém. Neschopnost čelit této krizové situaci hraničí se ztrátou pudu sebezáchovy. Myslím, že i naše vláda je na půdě EU příliš pasivní. Měli bychom přinášet návrhy řešení a ne jen občas hlesnout vlažný nesouhlas a být přehlasován.
Mnoho lidí se bojí a nechtějí zde muslimy…
Obavám občanů rozumím, ale přesto si myslím, že musíme rozlišovat. V republice je už více desetiletí celá řada občanů pocházejících z muslimských zemí a jsou to řádní a plně integrovaní lidé, často vysokoškolsky vzdělaní. (I v Senátu zasedá jeden Syřan.) Kolektivní vina je přirozeným lidským sklonem k zjednodušenému soudu (např. všichni taxikáři jsou podvodníci, co politik, to zloděj, nebo populární výrok jednoho ministra: všetci kradnú, čiže aj ja apod.), ale neměli bychom podléhat jednoduchým zkratkám nebo nálepkám.
Máme se bát teroru od radikálních islámistů?
Terorismus v Evropě bude určitě sílit. Džihádisté si nyní vyzkoušeli, jak Evropu penetrovat, a budou využívat našich slabin. Terorem šíří strach a upoutávají mediální pozornost. Větší propagaci jim zajistí atentát v Paříži, New Yorku nebo Madridu než v ČR, ale to je jen slabá útěcha. Na to nemůžeme spoléhat.
Terorismus má povahu gerilové války a s tou se těžko bojuje, vzpomeňte na Vietnam nebo Afghánistán. V této oblasti by měla EU uplatnit schopnost koordinace mezi jednotlivými státy a jejich bezpečnostními složkami a uplatnění nejvyspělejších zpravodajských technologií. Ale i dokonalá prevence má své meze.
Angličané se vyslovili pro brexit. Co to přinese naší republice?
To ještě nikdo neví, protože bude záležet na podmínkách, jaké si Velká Británie s EU dojedná. Náš zájem na britském trhu je odbyt našich výrobků a pracovní příležitosti pro naše občany. Obě tyto oblasti budou předmětem tvrdých jednání. Český premiér by proto měl prosazovat zachování co nejtěsnějších vazeb EU s Brity. Nemůžeme nechat veškeré vyjednávání na Německu a Francii, Britové vystoupili z celé EU, ne z jejího pomyslného jádra.
K zamyšlení je, co přinese brexit Evropě. Myslím, že to může být pozitivní impulz. Je to odpověď na lhostejnost, s jakou evropští lídři reagovali na Cameronovu výzvu k reformám. Je to reakce na účinky Lisabonské smlouvy. Je to také odpověď na nesmyslnou a nezodpovědnou politiku Evropy v imigrační krizi.
Kéž by si komise i lídři členských zemí uvědomili, že budování superstátu s centralizovaným řízením všech oblastí společnosti i soukromých životů občanů povede jen ke ztrátě postavení EU v mezinárodním měřítku, hlavně v hospodářské soutěži.
Z EU se stal vzdušný zámek, kde si evropští poslanci a úředníci komise namlouvají, že staví pozemský ráj. Svět se ale za posledních pár let hodně změnil. Neschopnost Bruselu vzít to na vědomí vede Evropu do vážných problémů.
Zaručí nám setrvání v EU mír a prosperitu?
Mír nám spíše může zaručit členství v NATO. Pokud by Evropa chránila mír, jako chrání naše teritorium vůči nelegální migraci, pak bychom se museli začít hodně bát. Volání premiéra po evropské armádě pokládám za blouznění.
Posilování vědomí odpovědnosti za svobodu vlasti je ovšem příkaz doby. Byl jsem rok na vojně a byl to promarněný čas, ale neodmítám myšlenku krátkého povinného branného výcviku, jaký mají například ve Švýcarsku. Technologická převaha NATO nejspíš v nejbližší době nedovolí vypuknutí války v Evropě či na jejích hranicích, ale rozklad Evropy způsobený eskalací vnitřního napětí vyloučit nelze.
Může samostatná Česká republika obstát v dnešním světě?
Podle mě ne. Patříme k Západu a spíš než hledat cestu z EU bychom měli hledat cestu, jak učinit EU efektivnější a demokratičtější. Pevná geopolitická vazba k euroatlantickému světu je naší jedinou variantou. Nepodceňujme imperiální mentalitu ruského medvěda. Nezapomeňme, že na našem území již dvakrát stála bota ruského vojáka. Víme snad všichni, co to znamená…
Jste mj. místostarostou Králova Dvora.
ODS v Králově Dvoře má dobré postavení díky našemu starostovi Petru Vychodilovi, mimochodem kandiduje také do krajského zastupitelstva ve Středních Čechách – podpořte ho! Městu se pod jeho vedením daří a já jsem hrdý na to, že můžu být u toho. Dohodli jsme se před šesti lety, že se do místní politiky zapojím. Pro zákonodárce je to nesmírně cenná zkušenost.
Objevujete se na mnoha akcích, podporujete mnohé aktivity v regionu. Založil jste Nadační fond Letorosty. Co Vás vlastně přivedlo k dobročinnosti?
Šest let jsem pracoval v neziskovém sektoru, tak vím, jak je těžké obstát v situaci, kdy nevíte jistě, s jakými zdroji můžete počítat. Je to permanentní boj o přežití. Proto jsem si řekl, že chci pomáhat těm, kteří už svou dosavadní činností prokázali schopnost dlouhodobě pracovat pro potřebné. Formuloval jsem si to v takovém heslu: pomáhám těm, kdo pomáhají. S tím jsem svůj nadační fond založil.
Senátor nemá ve svém regionu žádné pravomoci. Z ústavy se jen podílí na tvorbě zákonů. Ale je volen přímou volbou, a má tedy ke svému obvodu velmi těsnou vazbu. Lidé také očekávají něco navíc. Snažím se nalézat smysl svého působení v regionu v pomoci potřebným nebo aktivním. Víte, že první dámy státu obvykle vedle svého manžela podporují charitu. Jsem vlastně sám sobě takovou první dámou našeho regionu.
Nedávno jste dostal cenu Ď. Za co?
Je to cena za mecenášství. Můj nadační fond Letorosty působí u nás už dvanáct let. Provedli jsme si nedávno takovou malou inventuru, co všechno jsme za ta léta pro náš region udělali. Rozdělili jsme přes šest milionů na darech a sponzoringu, jen hasičům šlo víc než dva miliony. Sami pořádáme řadu akcí, nejznámější je festival Berounské Letorosty, na něm jsme předali tři miliony korun.
Celkově nadační fond obstaral přes šestnáct milionů ze soukromých zdrojů ve prospěch lepšího a pestřejšího života v našem regionu. Bez mého úsilí by v našem regionu nebyly.
Byla to nejen výše, ale hlavně soustavnost mé pomoci, proč jsem Cenu Ď obdržel. Potěšilo mě, že si mého dvanáct let trvajícího úsilí lidé povšimli.
Vy sám žijete dost skromně. Jaký největší luxus si dovolíte?
Můj úplně největší luxus je byt v Králově Dvoře na hypotéku. Nejezdím na exotické dovolené, za posledních deset let jsem byl nejčastěji na Slovensku u mých kamarádů. Mám rád dobré víno, rád pozvu svou rodinu na dobrý oběd nebo večeři, což už je při našem počtu šesti lidí vlastně taky luxus.
Vaše práce a všechny Vaše aktivity i mimo Senát a králodvorskou radnici Vám zabírají spoustu času. Kolik hodin denně spíte?
Spánek nešidím, ale pracuji prakticky celý den. V denních hodinách lítám po jednáních a po akcích, je jich tolik, že ani nestíhám být všude, ale snažím se osobní účastí vyjádřit uznání organizátorům kulturního, společenského nebo sportovního života našich obcí. Večer doháním, co je potřeba, studuji podklady nebo píšu různé texty. Přitom občas souběžně koukám na televizi. Čas na koníčky se zkracuje a zejména v tomto vypjatém roce už není vůbec žádný.
S jakým záměrem jdete opětovně do voleb o křeslo senátora? Co můžete svým voličů slíbit?
Po zkušenosti ze dvou funkčních období jsem na sliby velmi opatrný. Znám senátory, kteří v kampani slibovali dostavbu pražského okruhu nebo obchvaty měst a vybudování nádraží ap. Dodnes nestojí. Senátor nemá pravomoc něco stavět nebo investovat.
Můžu ručit za své postoje, za principy, které budu hájit. Ale nemůžu ručit za výsledek rozhodování v Senátu. Neumím ovlivnit složení horní komory, jestli bude jako celek provládní, nebo protivládní. Senát má především korektivní poslání a rozhoduje v něm většina.
A pak je tady Poslanecká sněmovna. V poslední době jsme ve výborech Senátu schválili řadu dobrých změn v navrhovaných zákonech (např. o registru smluv), ale Sněmovna nás přehlasovala. Mimochodem, teď sama projednává novelu tohoto zákona.
Nicméně chci slíbit, že budu hájit rozumné řízení státu, racionální nakládání s veřejnými prostředky, chránit občanské svobody. Žijeme v bláznivé době, která svádí k hledání jednoduchých řešení. Hlavním vodítkem musí zůstat zdravý rozum.
V případě zvolení chci dál pomáhat obcím i občanům. Nabízím svůj zájem o jejich starosti, slušnost a poctivé úsilí pro zlepšení života v našem regionu.
Co vzkážete voličům?
Jsme opět v roce dvojích voleb. Tak snad hlavně to, aby se rozhodovali podle zdravého rozumu a neskákali na lep laciným populistům a podezřelým zbohatlíkům. Nedejme na jednoduchá řešení, laciné sliby a pamatujme na biblické: Podle ovoce poznáte je …
