Vážený pane předsedající, milé kolegyně, milí kolegové, je nás tady málo. A ti nejdůležitější z nás pro tuhle problematiku, odpovědní v jednotlivých resortech za to, jak bude řešena, s výjimkou ministra spravedlnosti chybí. Nadto moje předřečnice, které se této problematice věnovaly, shrnuly ty nejpodstatnější důvody toho, k čemu bych tady řekla pár slov, čili mého pozměňovacího návrhu, který je můj jenom částečně. On je v podstatě všech, kteří pracují v oblasti náhradní výchovné rodinné péče, je všech těch, kteří se v současné době starají o děti, které nemají dobré rodinné prostředí nebo vykazují různé poruchy chování, jednoduše řečeno, které potřebují speciální zacházení v příslušných ústavních zařízeních.
Bylo zde řečeno jedním z kolegů, že když se otevře občanský zákoník, měli bychom redukovat jeho změny na nejnutnější a na ty, které předkládá vláda. Jenže když se otevře, tak je to jedinečná příležitost, jak napravit něco, co v praxi vůbec nefunguje. A to, co něco vůbec nefunguje a kde mi rozum zůstává stát nad tím, že jeden z rezortů, který by se měl o to starat nejvíc, aby to zase fungovalo, naopak tuto snahu bojkotuje resp. je proti ní. To je právě zařazování dětí, které je třeba umístit, resp. přemístit, když už jsou zařazené do nejvhodnějšího možného zařízení pro výkon náhradní výchovné péče, když už nemůžou být v rodině nebo v pěstounské rodině.
Zůstává zachovaný stejný princip, který už byl i před tím, než nabyl účinnosti nový občanský zákoník. Čili do 31. 12. 2013. Soud rozhoduje o takovémhle výrazném zásahu do života dítěte. To, co se snažíme teď napravit je, aby tím, kdo rozhoduje, do jakého konkrétního zařízení se umístí dítě, rozhodoval specializovaný ústav, diagnostický ústav, který je na to vybavený personálně odborně dlouhou tradicí. Samozřejmě i on může udělat chybu. Ale rozhodně se nebude dít to, co se děje teď. A na co kolegyně daleko systematičtěji, než já teď upozorním.
Opatrovnické soudy jsou přetížené. Samy se hlásí k tomu, že tuto kompetenci nechtějí, protože ji nedovedou plnit včas. A pokud ji mají plnit v náležité kvalitě, protože jí nedovedou plnit včas a ve většině případů bez právě pomoci znalců, resp. diagnostického ústavu. Takže celý proces se jenom protahuje. Přetíženost, pomalé rozhodování, chybějící specializace, nerespektování kapacity a naplněnosti zařízení. To jsou nejpodstatnější vady, které mě vedly ke zpracování pozměňovacího návrhu, který vychází ze shromážděných zkušeností a poznatků z praxe.
Nebudu vás dále zdržovat, ale neubráním se kritické poznámce, že nerozumím tomu, proč jsou nyní rozesílány e-maily, které mají zpochybnit hlasování u poslanců, kteří se touto problematikou dlouhodoběji nezabývají. S hlavním argumentem, že jde o porušení ústavně chráněných práv dítěte. To je lež. To není pravda. Chce snad někdo říci, že do 31. prosince 2013 tady docházelo k masovému porušování ústavních práv dítěte? Asi ne.
Chce snad někdo říci, že se porušuje právo dítěte, které je chráněno ústavou a i úmluvu o právech dítěte, když se rozhoduje o uložení ochranné výchovy trestním soudem? Tam o tom rozhoduje také soud. Nicméně o zařazení do konkrétního výchovného zařízení, třeba dětského vraha nebo dětského zloděje už v tom přeneseném smyslu slova, samozřejmě, pachatele činu jinak trestného, který by byl u dospělého vraždou nebo krádeží, tak o tom rozhoduje pochopitelně diagnostický ústav. Takže kde to jsme? A proč si tady lžeme na politické půdě?
Nevím, čí je to zájem. Obávám se, že jsou to nestátní neziskové organizace, které zde nepochopily správně svoji úlohu, že mají totiž pomáhat dětem tam, kde stát nestačí. A obávám se, že je to i rezort práce a sociálních věcí, který se striktně drží naprosto formalistických vodítek, aniž by viděl skutečný zájem dítěte, který má ústava i úmluva o právech dítěte chránit.
Děkuji za pozornost.
