Podle propočtů ministra financí Miroslava Kalouska vynese toto zvýšení daní pro stát něco přes dvacet miliard. Co se ale stane opravdu? Pohled za hranice nám ukazuje, že jde o chybný krok. Jednotnou DPH má totiž z celé sedmadvacítky jen Dánsko. Všechny ostatní státy mají dvě nebo dokonce tři sazby DPH, přičemž potraviny se obvykle pohybují mezi 5 a 10 %. Ve Velké Británii, Belgii a Irsku existuje dokonce nulová sazba, ve které jsou noviny a knihy. Tedy shodou okolností položky, kvůli kterým se v naší zemi velmi aktivně protestovalo.
Přesto lze však budoucí vývoj přinejmenším odhadnout. Vláda se obává voličů (právem), proto bude rodinám s dětmi alespoň trochu kompenzovat náklady na zdražené potraviny, léky, energie, vodu a další položky. Bude také muset zvýšit důchody – k tomu ji, naštěstí, donutí zákony.
Ale to není zdaleka všechno. Co se například stane s výdaji krajů, měst a obcí od Prahy až po nejmenší vesnice? Samozřejmě vzrostou. Například krajský rozpočet na jižní Moravě to zatíží v roce 2012 osmdesáti miliony korun dodatečných výdajů, o rok později 180 miliony. A další příklady – v Brně to bude minimálně o 65 milionů, v Ostravě o 47 milionů a tak dále. A co školy nebo nemocnice? Buď jim stát přidá peníze a tím sníží svůj výnos, nebo jim rozpočty nezvýší, což ale vlastně znamená, že vláda premiéra Nečase takto „nenápadně“ ořeže výdaje na zdraví občanů a na vzdělání dětí a mládeže. Aby mohla zaplatit vyšší ceny, budou totiž tato zařízení muset ušetřit jinde.
Vládní představitelé uklidňují veřejnost například tím, že u potravin se růst DPH na ceně neprojeví, protože ho bude eliminovat trh. Kdepak, bude to jinak. Nadnárodní řetězce nezdraží potraviny o čtyři procenta, třeba jen o dvě. Jenže s argumentem, že růst DPH přitvrdil souboj o místo na slunci, zatlačí na své dodavatele a ti zase na domácí zemědělce. Nakonec řetězce zinkasují dvouprocentní zisk navíc, výrobci potravin zaplatí část DPH ze svého a nejvíce to odnesou zemědělci, kteří budou donuceni zase zlevnit.
Některé odhady tvrdí, že kvůli různorodým „vedlejším“ efektům bude celkový čistý výnos státu z celé „reformy DPH“ asi dvě miliardy korun. I kdyby to bylo miliard pět – jaký smysl taková rošáda vlastně má? Nečasova vláda se vždy tvářila, že bude dělat reformy, že změní mnoho věcí, a samozřejmě především slibovala, že to bude pro dobro občanů. Bezradný shluk více nebo ještě více rozhádaných jedinců však těžko může takové sliby splnit, je tedy třeba alespoň vytvářet dojem, že kabinet cosi dělá a reformuje.
Opravdový cíl však nemá nic společného se zajištěním spravedlivého a dobře fungujícího důchodového systému. Vlády Mirka Topolánka i Petra Nečase totiž obě dělají naprosto to stejné: přenášejí pod různými záminkami stále více daňové zátěže z relativně nevelké skupiny zámožných či opravdu hodně bohatých občanů na řádově početnější široké vrstvy s tvrzením, že tak to musí být, protože to je spravedlivé, správné a povede to k prosperitě.
Topolánkovou daňovou katastrofou začal pád českých veřejných financí včetně důchodového systému do opravdových a akutních problémů. Nečasův kabinet se alespoň chce tvářit, že průšvih vytvořený jednou garniturou ODS a původních lidovců vyřeší jiná garnitura ODS a přejmenovaných lidovců.
Jenže výsledkem soustavné partyzánské války „pravicových“ a „liberálních“ vlád proti vlastním občanům je neustálý růst daňové zátěže pro minimálně čtyři pětiny obyvatel – pravda, maskovaný tvrzením, že daně klesají. Jak pro koho a výsledkem je, že absolutní většina občanů je na tom hůř a hůř.
Co bychom ale vlastně měli dělat s důchody a veřejnými financemi? Především se vrátit před okamžik, kdy tyto problémy začaly, tedy před Mirka Topolánka. Obnovit daňovou progresi a původní odvody do důchodového systému, což by poměrně rychle stabilizovalo situaci. Zlepšit výběr daní a především znovu nastartovat prorůstovou hospodářskou politiku, která zajistila České republice šest let dynamického vzestupu v dobách vlád vedených sociální demokracií. Využít zlepšených příjmů a zastavit růst státního dluhu. Neexperimentovat s důchodovými fondy, ale reformovat penzijní soustavu na základě zlepšení průběžného systému a posílení existujícího a fungujícího penzijního připojištění. Nedělat daňovou politiku pro pár lidí, ale pro většinu.
