Bojoval u Tobrúku a v rámci Čs. samostatné obrněné brigády se v roce 1944 vylodil v Normandii a zapojil do osvobozovacích akcí na západní straně perimetru. Při největším československém útoku 28. října 1944 sám zajal celé družstvo německých vojáků.
„Bohužel zemřel další z druhoválečných veteránů, který za svou vlast bojoval v Africe i na západní frontě. Jeho příběh zůstane pevnou součástí historických tradic naší armády. Upřímnou soustrast rodině,“ uvedl ministr obrany Martin Stropnický.
„Je zdrcující, že odchází další z významných veteránů 2. světové války. Pana generála Hněličku jsem znal osobně. Zval jsem jej i jako přímého účastníka tehdejších událostí na nedávnou vernisáž výstavy Tobrucké krysy před budovou Generálního štábu, ze které se pan generál již bohužel ze zdravotních důvodů omluvil. Poslal mi však při této příležitosti s dopisem i knihu „Byl jsem tobruckou krysou“, zachycující jeho vzpomínky na válečná léta. Byl to úžasný člověk,“ řekl náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Josef Bečvář.
Stanislav Hnělička byl držitelem řady vyznamenání, českých i zahraničních: V roce 2005 obdržel za bojové zásluhy od francouzského prezidenta Řád čestné legie. V roce 2007 na státní svátek 28. října mu tehdejší prezident Václav Klaus udělil nejvyšší české státní vyznamenání Řád Bílého lva.
Před dvěma lety se generál Hnělička zúčastnil otevření výstavy na téma 70. výročí vylodění v Normandii a bojů u Dunkerque. Při té příležitosti řekl: „I nyní, po sedmdesáti letech, je důležité zejména mladým lidem hrdinství našich vojáků za druhé světové války neustále připomínat. Je potřeba, aby byli hrdí na svůj národ a svou zemi, a to nejen při fotbale nebo hokeji. Pokud toto pochopí, budou schopni pro svou zemi něco udělat a třeba i obětovat.“
Brigádní generál v.v. Stanislav Hnělička
Narodil se 12. února 1922 v Liberci na náměstí Českých bratří v domě svého dědy, pekaře Václava Linky.
Už v šestnácti letech, v osudném roce 1938, byl členem tehdy vzniklé Národní gardy. Jeho oddíl měl za úkol hlídat železniční trať z Horního Růžodolu až do Noviny. Po mnichovské dohodě odešel s rodiči do Mladé Boleslavi. Vzhledem k událostem posledních let se v tak mladém věku rozhodl pro útěk, aby vstoupil do zahraniční armády. První pokus o útěk zkusil směrem na sever, ale na dánských hranicích zjistil, že tudy neprojde. Druhý pokus se mu málem stal osudným, když ho pohraničníci chytili na rakousko-maďarské hranici. Po čtyřech měsících ve vězení byl dán do transportu směr Dachau, ale v Linci byl nečekaně vyložen, možná kvůli Francii, která právě kapitulovala. Až na třetí pokus se mu podařilo přejít přes Julské Alpy do Jugoslávie.
Zde měl opět ohromné štěstí, díky němuž ho jugoslávská policie nevydala zpátky do německých rukou. Společně se skupinkou Čechů absolvoval organizovaný přechod přes Řecko, Turecko až do Palestiny k převzetí britskými vojenskými úřady. V lednu roku 1941 se stal jedním z nejmladších vojáků 11. pěšího praporu – Východní pod velením pplk. Karla Klapálka. Zúčastnil se všech bojů na Středním východě od Západní pouště až po legendární Tobrúk. Zde za své příkladné činy byl v osmnáctičlenné skupině vyznamenané medailí „Za chrabrost“.
V roce 1942 se 11. prapor přeorganizoval na 200. lehký protiletadlový pluk – Východní. S ním se Stanislav Hnělička vrátil zpět do Tobrúku, jako velitel protiletadlového 40mm děla Bofors. Po úspěšném bránění strategických cílů se společně s 1600 československými vojáky na lodi Mauretánie plavil po dobu 31 dnů do Liverpoolu. Jejich plavba vedla kolem celé Afriky s přestávkami na Madagaskaru a v Kapském městě. Po příjezdu do Británie byla jeho jednotka zařazena do vznikající Československé samostatně obrněné brigády, kde byl zařazen do tankistického kurzu na pozici řidič. V roce 1944 se brigáda vylodila v Normandii a zamířila k přístavnímu městu Dunkerque. Zde se Stanislav Hnělička v jednotce druhého tankového praporu zúčastnil osvobozovacích akcí na západní straně perimetru. Při největším československém útoku dne 28. října 1944 sám zajal celé družstvo německých vojáků.
Po kapitulaci německých vojsk se s jednotkou po několika letech vrátil zpět do své rodné vlasti. Zde ho však čekalo nemilé překvapení, když zjistil, že nemůže překročit demarkační linii. Teprve v druhé polovině května se dostala brigáda do Prahy na slavnostní přehlídku a konečně se poprvé sešel s rodinou. Jeho první záměr zůstat vojákem zhatil politický vývoj, který se neustále více projevoval do armádních složek. Proto odešel a začal v Liberci podnikat s autodopravou. Po počátečních problémech se mu podařilo zlepšit situaci, ale přišel osudný únor 1948 a podnik mu byl zabaven. Během komunistické éry byl dvakrát uvězněn a perzekuování ho provádělo celou dobu.
Teprve po změně režimu se pomalu začalo zlepšovat postavení zahraničních vojáků. V devadesátých letech pomáhal znovu budovat Československou obec legionářskou – Liberec, ve které byl předsedou. Během roku 2003 byl povýšen na plukovníka v záloze a v roce 2005 obdržel za bojové zásluhy od francouzského prezidenta Řád čestné legie. V roce 2007 na státní svátek 28. října obdržel od prezidenta Klause nejvyšší české státní vyznamenání Řád Bílého lva.
Dále je generál Hnělička držitelem mnoha československých i zahraničních vyznamenání za své bojové zásluhy. V roce 2008 byl oceněn statutárním městem Liberec - medailí města Liberec. Během roku 2011 byl povýšen prezidentem republiky do hodnosti brigádního generála a statutární město Liberec mu udělilo čestné občanství.
Stanislav Hnělička (vlevo) v roce 2014
